NÉNIE.
Marii Bažantové.
Ó, krutě kalené své střely
jsi mířil, tvrdý Osude!
Kam dojíti jsme v touze chtěli
už dojít možno nebude...
Je sborcen domov dětské něhy,
rozhledů vábných v troskách věž.
Když s hor se valí mráz a sněhy,
náš hřejný krb, ach, kde je, kdež?!
*
Jsme dnes jak ptáci uděšení,
jichž teplé hnízdo topol nes,
až v divé bouře burácení
rozeklán bleskem střemhlav kles.
Nad hlavou straší zžehlé stropy...
My v hořké sudby údělu
chvil v štěstí prchlých zlaté stopy
hledáme marně v popelu.
*
Vztek živlů plástve medu zmrhal,
když závistivým k útěše
37
červený kohout zakokrhal
nad úlem dělnic na střeše.
Včel pilných křídla popálena,
let k pelu již je nezvedne.
I česna troudem obalena –
roj ubohý kam usedne?
*
Stav, kde jsme přízi štěstí tkali,
kde člunek lítal jako míč,
stůl, s nějž jsme štědrá sousta brali,
plamenů žhavý šlehal bič.
Skřet, jenž tu rodu střežil bydlo,
v krov cizí prchal vyděšen, – – –
jen lásky nelze zničit sídlo,
to cítím, v hoři potěšen.
*
Skryj slzu, jež se v řasách třese,
dál putuj na vzdor vývrati.
Jak děti, které bloudí v lese,
ruce si třeba podati.
Kdo sám, ať volá, druh se ozve,
a siroba víc nemučí.
Z nás každý trpícího pozve
okřáti v bratra náruči.
14. X. 1920.
38