ROMANCE POZDNÍHO LÉTA.

ROMANCE POZDNÍHO LÉTA.
Dozralého žita lány zlaté, matky Země roucho zrnaté, k modravým se lesům rozléváte, plavé moře, vánkem rozehřáté, alejí lip šumnou proťaté! Stulen do stinného stromů klína barokový zámek v dřímotě. Kdys tu laškovala Colombina – v jeseni teď jenom Meluzina kvílívá zde v žalné tesknotě. Jdu lip klenbou... Vrzly parku dvéře – s rudým parasolem dívčina v šatu bělostném se ke mně béře, svěží, jak když vábně kyne s keře sladkou šťávou kyprá malina. Jak bych nepoznal svou Colombinu! Vstříc jí chvátám, v toužné žádosti již ji k srdci nedočkavě vinu – avšak žasnu, patře na vidinu, kterak půvab ztrácí v blízkosti. Na vždy pohas’ oheň čarných zraků, na vždy sesinal rtů žhavý nach, 23 vlas, dřív závoj tmavší nočních mraků, zšedivěl té dívky na přízraku, plížícím se v náměsíčných snách. Jsou to granáty či rudá stužka, co ji hadem šíji ovíjí? Oh, co zřím! Má milovaná družka jak by z katanského prchla lůžka – krev jí třísní hrdlo z lilijí! Tuším vše!.. Má Mladost-Colombina hrůzovládou Času souzena! Sladkou hlavu sťala guillotina – –- proto ke mně náruč nerozpíná, na věky už pro mne ztracena! Její stín jen kmit se za večera před zámečkem v stmělé aleji, rozplývá se do vlahého šera... A v mém nitru marná touha sterá vzplanula jak jiskry v nístěji! Dozralého žita zlaté klasy, matky Země roucho zrnaté, naposled vám větřík čechrá vlasy, kam květ modrý chrpa zapletla si, – zítra švihem kosy skonáte! 24