ROMANCE POZDNÍHO LÉTA.
Dozralého žita lány zlaté,
matky Země roucho zrnaté,
k modravým se lesům rozléváte,
plavé moře, vánkem rozehřáté,
alejí lip šumnou proťaté!
Stulen do stinného stromů klína
barokový zámek v dřímotě.
Kdys tu laškovala Colombina –
v jeseni teď jenom Meluzina
kvílívá zde v žalné tesknotě.
Jdu lip klenbou... Vrzly parku dvéře –
s rudým parasolem dívčina
v šatu bělostném se ke mně béře,
svěží, jak když vábně kyne s keře
sladkou šťávou kyprá malina.
Jak bych nepoznal svou Colombinu!
Vstříc jí chvátám, v toužné žádosti
již ji k srdci nedočkavě vinu –
avšak žasnu, patře na vidinu,
kterak půvab ztrácí v blízkosti.
Na vždy pohas’ oheň čarných zraků,
na vždy sesinal rtů žhavý nach,
23
vlas, dřív závoj tmavší nočních mraků,
zšedivěl té dívky na přízraku,
plížícím se v náměsíčných snách.
Jsou to granáty či rudá stužka,
co ji hadem šíji ovíjí?
Oh, co zřím! Má milovaná družka
jak by z katanského prchla lůžka –
krev jí třísní hrdlo z lilijí!
Tuším vše!.. Má Mladost-Colombina
hrůzovládou Času souzena!
Sladkou hlavu sťala guillotina – –-
proto ke mně náruč nerozpíná,
na věky už pro mne ztracena!
Její stín jen kmit se za večera
před zámečkem v stmělé aleji,
rozplývá se do vlahého šera...
A v mém nitru marná touha sterá
vzplanula jak jiskry v nístěji!
Dozralého žita zlaté klasy,
matky Země roucho zrnaté,
naposled vám větřík čechrá vlasy,
kam květ modrý chrpa zapletla si, –
zítra švihem kosy skonáte!
24