DUMKA.
Hřbitov náš je tichý sad,
rozkvete v něm, kdo již zvad.
Staleté zde lípy šumí;
kdo je od nás, porozumí,
co si v dumy vnořeny
šeptají ty stařeny.
Věčný mír a věčný klid...
Cypřišovou chvojí skryt
v babího už léta lesku
divnému jsem podleh stesku,
mysle, až zde budem spát,
o čem se nám bude zdát?
Když se skřivan nad nivou
ozve písní jiskřivou,
z vlhké brázdy oráčovy
chléb nám bude vonět nový,
ucítíme v list a květ
pupeny se rozvíjet.
Doslechnem-li z ozvěny
nářek parní sirény,
zachvějí se naše kosti
jistotou, že u nás dosti
68
rukou, jejichž mozoly
plní spíže, stodoly.
Poženou-li večer z luk
děti s křikem kozí pluk
a poslední slunka šípy
budou zlatit naše lípy,
ke krbům vás budem zpět
domů z polí provázet.
Zapískne-li večer vlak,
to nám bude asi tak,
jako by náš přítel drahý
navracel se z matky Prahy
a přikleknuv na hrobech
sdílel pozdrav srdce Čech.
Když se v šera náruči
Ochoza les rozhučí,
budem s vámi po večeři
přísti len a dráti peří,
a těch, jež kdo míval rád,
vzpomínati na stokrát.
Z věžního jak okýnka
umíráček zacinká,
loučení vám nebuď trudem!
Příchozího vítat budem,
zvídajíce od něho,
co je u nás nového.
69
Vy tu sta a staletí
žijte v síly rozpětí!
Byť i v díži kvas byl nový,
ať jsou pevny dědů krovy,
starou slávou v drahý kraj
prapor se lvem hrdě vlaj!
70