Dávno odešlým
LETÍ Z HNÍZDA VZPOMÍNEK ptáček popelavý,
jedním křídlem do Čech, druhým do Moravy.
Pepíku z Kadova, Jeníku z Přibyslavi,
když mladosti kraj zas ve snové kráse
přede mnou na mžik rozevírá se
a jarní vodou rozhučí se splav,
vždy zjeví se mi rysy vašich drahých hlav!
Vy, sousedé kdys v škamnách dubových,
svůj zítřek zřící v branách duhových,
jak zářila vám jitra májová,
jak večer nad Lipnicí výheň nachová –
než hrom a blesk sjel k vaší skráni!
Čas nezbyl k písně dozpívání,
jež o majales hájem libě zněla –
Proč náhle v mramor ztuhla vaše čela?
Den kratičký vám přála přísná nebesa,
než trigy vaší praskla křehká kolesa.
Pak studenti a droužky, nejkrásnější v městě,
vás provázeli na poslední cestě.
48
Pod slehlým rovem stlely vaše kosti,
mně dohořívá olej v kahánku –
však časem přijde chvíle tesklivosti,
kdy za doutnání pozdních červánků
bych nejraději zas knihu básní chopil,
v šer jizby podkrovní se s vámi ztopil,
kde srdce opíjely verše z Machara
a touhou rozryvnou k nim lkala kytara.
V to jedovaté kouzlo po krk vhrouženi
jsme světobolu ssáli sladké soužení.
Leč vy když zrána v matutinu svém,
ó, novicové v Řádu uměn ztepilí,
po políbení mrazným Smrtky rtem
jste do rakve se náhle zhroutili,
– jak bílý koráb v moři květů stála –
ta bolest do živého ťala!
*
Tak jasný prapor z ruky dobrých vypad’,
štít čestný ztratil ze stráže dva věrné –
ach, jaký všední, obyčejný případ,
a ztráta přec i hoře nedoměrné!
49