Pod okny vám harfenista v tichý soumrak vyhrává. Svět kdy tanec hnátů chystá, navštěvuje svatá místa, z pouti srdce rozdává. 1937 * A přešla léta... K srdci z pouti snad obrázků pár nezarmoutí. Nejsou sic na nich patroni svatí, jen lidé dobří, na nebe vzatí... 1943 * [7]

Podobizna
NEJSEM MILEC MÓDNÍCH MUS – obstarožný musikus. Ani vosa, ani chrobák, zpívám, jak mi narost’ zobák – srdce celé, pravdy kus. Všední je můj kontrfej – kumštýře v něm nehledej: prořidlý vlas, nos jen český, v očích časem hořké stesky na bláznivý světa rej. Neženu se na Parnas – je mi příkrý jeho sráz. S jiskrou v srdci doutnající procházím se po ulici jako každý z vás. 9

Horácké jaro
DO LESŮ, DO DĚDIN VĚTRNÝCH PLÁNÍ, do samot, kde harfa tesknoty vzdychá, do denní lopoty, v půlnoční ticha zaléhá jarních vod zvěstování: Smrt nesem ze vsi! Ty, zmrzlá bábo s bačkorami, nedýmej v komínů sopouchy, nevěš už na okap rampouchy – ať Vesna panuje nad horami! Sníh se už vytrácí a slunko polední peče, až pěvci, chuďasu, do boty teče, když do hor se s loutnou trmácí. Ostatně – na jarní lyriku času je dost, čeká nás ještě nepříjemnost. Neboť když Vesna dospěje do Tišnova, podhorská chamtivost nepřející zajme ji, usadí dva týdny pod Květnicí. Kavalír Pernštejn zdrží ji znova, 10 s úsměvem šviháka v zvětralé líci dvoře se spanilé rozkošnici. Potom se vysmějí nám hrdla schlubná, že u nás mrzneme do konce dubna! Konečně Vesna přec co mladý rek ovládne kraj z Rožné po Peperek. Čekáme dary. Leč více než polovic nůše to přírody božstvo rozmařilé rozdalo dole. Do hor už polehku kluše. Proto se u nás nerozžehnou sněženek knůtky žlutobílé, svítí jen Dolákům – ač i tam mrazem křehnou. Petrklíč zřídka kde tajemství hájů otevírá, jaterník z huštin jen sem tam nesměle zírá, bledulí tvářička churaví, živoří koniklec modravý. Tak vše, co dole hýřivě pučí, u nás je vzácný host, i rouchem chudší. Slavíky Vesna hned u Brna zanechá, ještě že skřivánek ochotně přispěchá, ještě že, dobráček, Horáky nepohrdá, švehole nad hrudou, třebaže na kost tvrdá. Ještě že sedmikrás stříbrné groše kol cesty Vesna rozsýpá z koše, 11 ještě že diblík ten rozesmátý rozdává blatouchy za dukáty! Ještě že kočičky s jehnědami čar Květné neděle světí s námi! Konečně! Konečně Jara van zadých’ a v jeho průvodu chorovod mladých. Staví se na paty kozonoh chlupatý, tancují na dvoře hříbata skočnou k postrachu kuřat i s kvočnou. Ze sadů slyšet svatební muziku, houslisty s křídly a basy včelníků. A srdce mládenců a srdce pannen – nejsou-li z perníku – Amorův šíp skrz na skrz probodá pod klenbou lip. Však svatby Mařenek, Helenek, Annen budou hned s provoda. A přejde setby čas, přicválá žatvy chvat, úroda zlatá bude v sýpkách. Rač Pán Bůh požehnat i na kolíbkách! 12

Pohádka máje
NA VEVEŘÍ DEVĚT VĚŽÍ – zlaté přilby na nich leží, na bašty i v skalní sluje dukáty Máj rozhazuje. Horem dolem mladé boučí, v jasném ohni tisíc loučí. Slunko z plavé mísy denní rozlévá se po zeleni, proudí záře luhy, horou až k myslivně Pod komorou. Zlatovlasý Děd-Vševěda v okně modré oči hledá, marně hledá modré oči v zahrádce i na úbočí. Když se klade vonné šero na žita jak na jezero, krajem lesa v jarní kráse ani Ríša netoulá se. Kolem kučeravé hlavy zavířil mu život dravý. 13 Jen Pohádka Vilémova s kukačkou se vrací znova. V zurčení vln na potoku slyšíš ohlas plachých kroků, v olšinách i v zlatu břízy lem se kmitne její řízy... V mladém srdci – dřív i dosud – záhadný se rodí osud, když se chmurné lesy zjasní nové Vesny slavnou básní o lásce, již zrada zdrtí, o lásce, jež věrna k smrti... 14

Devět Křížů
Media in vita in morte sumus.
MATEŘSKY SLUNKO LOUČILO SE s chlumy a lány ornice. Jak bych se brouzdal v mládí rose, zelení bloudí zornice. Zahradou vlasti připutoval jsem v alej svaté samoty, kde si Máj nejkrásnější schoval smaragdy v křehké klenoty. Plaché tu ticho toulalo se, jakoby u bran hřbitova zbloudilé krůčky víly bosé odvála peruť vichrova. Ční devět křížů u silnice, ztrnulých devět výkřiků – – – Jen smrt a láska – a nic více – v horkém i mrazném dotyku. 15 Ční devět křížů u silnice v zásnubech Vesny líbezné – a všude číhá zřítelnice smrti, ach, smrti vítězné. Výskali cestou svatebčani, pivoňkou srdce hořela, májovým slunkem celováni nevěstu vezou z kostela. V doubravě smrt si šípy brousí, zacílí dobře devětkrát – – a potom nic už nezardousí staletou píseň zmaru, ztrát. To její vzlyky v živlů boji strunami větrů úpějí, to ona teskní v června znoji smolničkou – krve krůpějí. Čím lásky víc, čím krásy více, tím větší úzkost o jich květ. Je blízko kmotra závistnice, i když břit kosy nevidět... 16

Daleké obzory (Ant. Klášterskému k sedmdesátce.)
ZDRAVÍM VÁS, DALEKÉ OBZORY, barevné stuhy a jas! Dálka zrak unáší přes hory splynulé v modravý pás. Jak ptactva v odletu kroužení, jak dětský nad strání drak daleko letí mé toužení, dále než dostihne zrak. Obrazy z jeviště mladosti jeví se jak oblak chvat, jak v slávě sluneční jasnosti nebeských beránků řad. Jeřábů zarudlé věnčení kyne kol chlapeckých cest se čmoudem zemáků pečení, suchá kdy praštěla klest. 17 Zálety mladistvých perutí do modra tužeb a snů, srdcí dvou opojná splynutí v sladkosti srpnových dnů... Nestihnu vzpjatými rameny hodin těch záři a ples – ocúnů podsvětní plameny kvetou mi u cesty dnes. Kytičku hořců si natrhám, zavěsím u Božích muk – večer svůj blouděním nezmrhám, s věže zní domova zvuk... Ke knize veršů pak usednu, kde moudrost a ducha vzlet – na zdraví pěvce číš pozvednu: Zdar dílu budoucích let! 18

Pozdrav z Cikhaje
KDE ŽÁKOVA HORA S TISŮVKOU studánky vod živých tají, tam, poutníče, zastav nohu mdlou, odpočiň na Cikhaji. Tam kyne ti v parnu pěnivý džbán a štědřeji, nežli kdo tuší, hospodou budeš vyčastován, okřeješ srdcem i duší. Co nezmohlo slunko ni balšámy hor, to Joklovo koření spraví: Vykročíš odtud – omládlý tvor – trn ze srdce, pavouk pryč z hlavy! 19

Píseň pozdního léta
PŘILÉTLO KDYSI V SLUNNÉ CHVÍLI, úsměv i náruč plaché víly, hory a srdce rozkvétaly v jeho polibku. Červnové noci očarovalo, mateřskou něhu rozdělovalo všude, kde klíčil zázrak malý, v hnízda, v kolíbku. A dnes – dnes touží s vlaštovkami přes moře, moře za horami, k daleké pouti už se zdobí květem podletí. Úsměvu nevěř! Na rozloučenou tváří se sladkou, mámivou ženou – a dá jen astry na tvé hroby, nežli odletí... 20

Opuštěné zahradě (Památce Dr. Jana Mlináře.)
Ó MILÁ ZAHRADO, DNES JAKO VDOVA SIRÁ, ty dětských her i lásek vonné dějiště, klíč v ruce Vesny proč tvou branku neotvírá, proč tak jsi teskliva jak pusté strniště? Jen setlelého listí chomáč v cestě leží, kde hopsaly kdys našich dětí nožky svěží, nad vchodem dosud klenba z prutů růžových – jak břečťanová zeleň mohyl hrobových... Ó milý včelíne, ty město po vymření, kde ruch je dělnic tvých, kde zlatých jisker let? Ni sledu činných rukou nikde ke spatření, jež ze srdcí i z úlů rozdávaly med! Kdo s péčí mateřskou zde o poupata dbali a v ptáčeti i v dětech Boha milovali, už sami v neznámý nám přesazeni sad své osiřelé dílo nezří umírat... 21

Večerní zvon
HOVOŘÍŠ KE MNĚ, HOVOŘÍŠ, otvíráš bránu v jasnou říš, kovové srdce vítězí, táhne mne vzhůru řetězy. Ale proč druhy v tržišti jak slepce v pustém bludišti necháváš chladně do tmy jít, nebouříš touhy ani cit, nebudíš lítost v netečných, v sadařích pláněk zbytečných? Zvoň, milý, bouřně v sklonu dne, zvoň, až se srdce utrhne, zvoň, až sám pukneš hořkostí nad tvrdých srdcí podlostí! 22

Stárnoucí srdce
SRDCE UŽ VADNE – LEČ NEDŘEPÍ DOSUD mrzutě jako výr za mříží... Na cesty dobrých i zlých, v jasný i zkalený osud bratrsky pohlíží. Kde úzkost, kde bolest zavolá, za dne či za noci, tam spěchá s balsámem pomoci. Veliké lásky rytmem se doposud vzruší pro vše, co předkům svato bylo, v čem ducha plameny vysoko buší a co kdys vděčně podědilo. Posledním úderem jak prstem tuhnoucím zaťuká prosbu věrnosti: Pokoj a zdar všem budoucím! Plamínek touhy ještě v něm hoří: Pro děti, pro vnuky čarovné zámky v kvetoucích zahradách tvoří, kde není hoře, není už rozluky, kde kynou zemdleným dokořán veřeje a krb je tam vlídný. Při něm se ohřeje... 23

Cestou
SILNICE BÍLÁ POD NOHOU, v mlze mi splýváš s oblohou. Javorů zlatem žíhaný šat šerem už nerozeznat. Po tobě v jarních oraček spěchu chvátal jsem, sotva lapaje dechu, za ptákem duhovým. Ze zobce vyrvu ratolest štěstí, jen co ho ulovím! Jda tudy v říjnovém soumraku naslouchám větrné zvěsti o dávné Vesny zmarněném zázraku... Z poctivé setby jakou to nepřízní málo je zralého zrna dnes po sklizni? Klíčení živly rušily dravé? Nebo jsi nevzýval souhvězdí pravé? 24 Silnice tvrdá pod nohou, jak jsi dnes večer ubohou! Klopýtám teskně v syrovém štěrku, únavou zchromla ramena a v srdci tíže kamenná, když sudby všední hubenou herku za uzdu vedu do stáje, o to už jen se staraje, abychom potmě v nečas zlý do černých bahen nevhřezli... Silnice strmá pod nohou, nestraš mne, nestraš mátohou! Byl-li klas hluchý a všední los, růže přec kvetly a zpíval mi kos. Kulhavý tahoun při oji křehké míval přec křídla – a jho bylo lehké. Vždyť i pták duhový s vánočních smrčků ozval se u krbu do písně cvrčků. I dnes kyne do tmy za oknem jas... Vracím se, vracím, než by mi zhas’! 25

Láska a smrt
BÍLÁ PANÍ, PRŮSVITNÁ, zraku přísně ledového, jako socha bezcitná čeká u zápraží mého. Kyne rukou beze slova – voní mátou ze hřbitova. V sad zřím rudě planoucí. V jiřinových květů háji vidím ženu žádoucí. Sladce její plody zrají – a přec kvete zlatou pletí, láká v náruč, do objetí. Radostně tě uvítám! Potěšit chceš srdce skromné? Mlčí... A já vyčítám: Nekveteš už, nezráš pro mne! Bílé paní v ústret musím, ač ret ledový si hnusím! 26 Nebude-li ukrutná, pohostí snad sladkou kaší, jako druhdy Perchta ctná, která v starých hradech straší. Vlídné slovo přidá taky – jak se sluší pro žebráky... Poutnickou pak zlomím hůl, pod hlavu dám mošnu chudou, abych tvrdě neusnul, až se mi sny zdáti budou o ztracené pídi země, kde Bůh otců mluvil ke mně... 27

Lípě před okny
ZEBOU RUCE, V SRDCI ZIMA. V koruně tvé bez listí, jak mi stojíš před očima, jen vzlyk větrů zasvistí. Samoty mé družko milá, s šedou pletí stařeny, jako já jsi zapustila v rodnou zemi kořeny. Přijdou s jarem družní ptáci, tvoje hnízda oživí, bouře v bubny zaburácí nad tebou v den zářivý, červenec tvou slávu vznítí, korunu pel vyzlatí, budeš zas jak harfa zníti v medu slastné závrati... 28 Běda! Roje včel ni ptáky nezláká můj holý kmen! Kéž vypučí nad oblaky, jarem věčným orosen! 29

Balada o matčině smrti
MAMINKO, JE DUSNÝ DEN, těžká mračna na spadnutí – a vy, chorá, chcete ven, co vás náhle přes práh nutí? Nemám nikde stání dnes, slyšíš kroky? Šat mi snes! Mami, šla-li bouře zlá, hromničku jste rozžíhala, hrůza vás vždy roztřásla – a dnes byste putovala? Nemám nikde stání dnes, kyne, volá černý les... Maminko, už hučí hrom, oblakem se kříží blesky, noc je blízko – v temnu tom nenajdete ani stezky! 30 Nemám nikde stání dnes, kdo zná cestu, čeká kdes. Maminko, proč taký chvat? Venku boží dopuštění... Oblékáte rubáš snad? V mramor se vám líce mění! Na kolena k mrtvé kles’ – v blescích brána do nebes... 31

Requiem aeternam
I
KADIDLEM, S DECHEM VOSKOVIC z podsvětí vlá sem vůně mdlá. Páchnoucí smolou borovic rakev zde zapadla... Na vnuků vystydlou kost předků zde čekají kosti. Zde brána, váhavý hosti, jež vede na věčnost. Zde vrátný v ruce má kosu, nikoho nepouští zpět. Šťastných i neblahých losů uzavřen rozpočet. 32 II
Napadal s oblak ve chvilce na váš rov poprašek bílý, jako jste v dětské postýlce stlala nám pelíšek milý. Stlala jste dlaní laskavou hochům svým pod horké hlavy – a my vám rukou třaslavou ustlali tvrdě v kout tmavý. Spěte jen, jak my spávali a u vás pohověli si – Boží vás milost zahalí, jak vy nás peřinkou kdysi... 1929
33

Památka drahých básníků
Ant. Klášterskému
VŠE MUSILS PROTRPĚT, než ti ve tmách zmizel svět! Chtěl bys na mžik z lásky Boží v bílý den se vrátit zpět? Ó, jak rád bych uvítal slunka úsměv, který hřál na záhon té půdy svaté, kde jsem rost’ a k zrnu zrál! Smolniček když hoří květ, v lipách zlato, zpěv a med, za sto let bych v živou krásu chtěl se znova zahledět! Jasmín když jak ohňostroj oděje se v zlatý kroj, za sto let zas věčné krásy chtěl bych dýchat vonný zdroj! 34 Nechat kosti ve hrobě – a jen v mušky podobě, domove můj milovaný, rozlétnout se po tobě! 35 Fr. Táborskému
HEJNO PĚVCŮ ČESKÉ VLASTI módy žezlem dá se másti. Podle cizích sedmihlásků přepínají krky, neb si aspoň do ocásků vpašují z nich brky. Pěvče dobrý od Hostýna, z Vás vždy zněla domovina. Junácky a po své notě udeřil jste v lyru, hřměla proti lži a slotě písní bohatýrů. 36 A když je Vám sedmdesát, k Vaší cti lze v mramor tesat: Nad verš, znící v boji svatém jako jitřní zvony, z rmutu doby září zlatem štít váš bez úhony! 37 Za F. X. Svobodou
NAD HŘEBENY, nad mníškem hvězdy v míru krouží, mezi nimi jednu zříš, která k zemi touží. Září tklivým plamenem na Rymáň a Kytín, na mlýn lucký, k myslivnám u lesů i mýtin. Jasná hvězdo básníka, nehynoucím leskem budeš planout laskavě na blankytu českém, svítit do tmy pocestným osamělých pěšin, hledajícím tajemství jeho zrádných Dešin. Šťastný kmete básníku, jemuž píseň milá v poslední den hasnoucí oči zatlačila, tvoje sloka zůstane jako vína kalich provždy douškem žádoucím čtenářů již zralých, kteří ze škol chyb a ztrát mají maturitu, ale v srdci housličky, poesii citu! 38 Památce Arne Nováka
BERLIČKU STÁŘÍ JSTE ODPÍRAL, nepočkal na křížek šestý – a už jste do tmy se ubíral, kde není návratu z cesty. Chodíme krajem, kde dlel jste rád, snopy když váže a sbírá – dvacátý šestý listopad srdce nám do kleští svírá! Kakosty kvetou na lukách, chrastavec usmál se s mezí – trny, jež pučí v rozlukách, ve věnci dožinek vězí... 39 Epitaf prof. J. Thomayerovi
CHODSKÁ MÍZA KOŘEN TUŽÍ, srdce šlechtí chodská kolébavka – i když maskou strohá netykavka. Za tmy znaje směr, kráčels mezi pidimuži jako Guliver, pro nervosní lidské nicky v oku úsměv ironický. Pevnou paží dřevorubců stříhals vlky mladých štěpů. Rodné země bedliv tepu nedbals trhu svatokupců. Smrti, s níž jsi bil se stále, tah se zdařil potutelný. V dobré setbě žiješ dále. Nesmrtelný. 40

Listopad
V DUŠIČKOVÉ RÁNO JAKO NEDUŽIVEC vstává rozespalý den. V mlhy vetchém plášti, zchromlý vysloužilec, nevrle a zamyšlen rozžehá blikavé světlo v chatrné lucerně. Potom jak hrobník důvěrně hřbitovem krajiny chodě, v kaluži strastí se netečně brodě, sbírá, co bolí, co hnětlo. K člověka troskám v mrákotném loži břímě to složí... 41

Prosincový večer
ULICÍ JDU PUSTOU, V MLZE ZA SOUMRAKŮ s ustrnulých větví hrůza střásá jíní. Strašidla se choulí do klenutých síní, kde stín poletuje křídly černých ptáků. Sehnut, smutných předtuch nesa těžké břímě, váhavě se plížím pod okénka spící – staré stěny domku v ústret kývají mně – slyším mrtvá ústa, krok můj vítající. Jak když zvony z dálky ohlašují svátek, srdce vzpomínka se dotkla milá: Naše maminka se tady narodila! Její dětské stopy hledám kolem vrátek. Chtěl bych jíti za ní přes trny a hloží, její světlou stopou hledat cestu k ráji. Její oči věčná tajemství už znají – povedou mne přímo do náruče Boží.... 42

Matčina lavička
U CESTY K HŘBITOVU NIVOU A SADY mává mi šátečkem vzpomínka drahá. V letech, kdy kyvadla rytmus už váhá a žádný hodinář neví si rady, tady jste sedala s tetkou a strýci, dojata z návštěvy otcova rovu. A potom s teskným úsměvem v líci drobným šla krůčkem k našemu krovu. Skládám tu na mžik břemeno stáří, těše své smutky nadějí klamnou, že ruce ohřát si přijdete za mnou na slunko srpna, žňově když září. Ke mně si sednete, k útěše řeknete, že s jasných výšin zříti Ráj daleký, že všeho do času a Pán Bůh na věky... Ale vy nejdete! Ticho jak zakleté, nad kopec Harusův slunko se sklání – Proč vy tam? Proč já tu? Proč stále sami? A přece láska k živým mi brání, abych už za vámi šel, zlatá mami! 43

Dědictví
LIP UROZENÝCH KORUNY JAK ÚLY včel medujících zvučí chorály. V mlčení thují, mramoru a žuly sem pozdrav lesů větry zavály. Dlím nad prachem své báby, dávno stlelé, hlas milý slyše: Vnuku, podoben ač do Kárníků, v duši citem bdělé mou pečeť máš, mé vlajce podroben. Já ze Špalíčku znala na sta písní, mne provázely světlem jako tmou – a v srdci tvém se skřivan jara tísní, ač jdeš už nocí listopadovou. Jak já ty náruč v ústret otevírej, kde v tváři druha siré srdce zřít, i na strništích s nuzným klásky sbírej, když z vlastní sýpky nelze uštědřit! 44 Babičko z chalup, do šedin vnuk vděčný vám žehná za ten odkaz zděděný, jejž neuloupí škůdce nebezpečný, nezmenší v ceně časů proměny. 45

Věž a stromy
V ŽÁR I DO ZÁVĚJÍ HRANY VYZVÁNĚJÍ, rostou nová hnízda, i kde stará klec. Tváře lhostejné se zraku nabízejí – rodným městem chodím sám jak cizinec. Jen ty, věži milá, kněžno zasmušilá, jak v čas mého mládí kraluješ tu dnes – střelba svedených tvou výsost nezkrušila, věrně neseš kříž a míříš do nebes. Jen vy, staré stromy, obři nevidomí, hovoříte ke mně slovem důvěrným. Pod vámi kdys štěstí ručku podalo mi, ve váš stín se krylo zvědům dotěrným. Jen vy o všem víte, znáte loubí skryté, kde si mladý divoch číhal na kořist – Rozpínám k vám náruč, kmeny bleskem zryté, přátelé a strážci okouzlených míst! 46 Kdys mi hlas váš hebký šeptal u kolébky – ratolesti vaše jednou zašumí otevřeným oknem kol stydnoucí lebky žalmy, kterým věčná Láska rozumí. Ale dokud žiji, v dnech, jež rychle míjí, k vaší výši touží zrak už slábnoucí. Naslouchat chci vaší slavné symfonii, když ji rozehrají větry vanoucí. Všecka srdce hnutí jsou v tom vydychnutí! Jako zardoušených písklat marný sten vznětů popleněných vzpomínat to nutí, s výčitkou v tom kvílí nesplněný sen. Šum se potom mění v tiché usmíření, v rozhřešení z dávných bloudění a vin – Svatý, třikrát Svatý s vámi za šeření hymnus nešpor zpívá křehké hroudy syn... 47

Dávno odešlým
LETÍ Z HNÍZDA VZPOMÍNEK ptáček popelavý, jedním křídlem do Čech, druhým do Moravy. Pepíku z Kadova, Jeníku z Přibyslavi, když mladosti kraj zas ve snové kráse přede mnou na mžik rozevírá se a jarní vodou rozhučí se splav, vždy zjeví se mi rysy vašich drahých hlav! Vy, sousedé kdys v škamnách dubových, svůj zítřek zřící v branách duhových, jak zářila vám jitra májová, jak večer nad Lipnicí výheň nachová – než hrom a blesk sjel k vaší skráni! Čas nezbyl k písně dozpívání, jež o majales hájem libě zněla – Proč náhle v mramor ztuhla vaše čela? Den kratičký vám přála přísná nebesa, než trigy vaší praskla křehká kolesa. Pak studenti a droužky, nejkrásnější v městě, vás provázeli na poslední cestě. 48 Pod slehlým rovem stlely vaše kosti, mně dohořívá olej v kahánku – však časem přijde chvíle tesklivosti, kdy za doutnání pozdních červánků bych nejraději zas knihu básní chopil, v šer jizby podkrovní se s vámi ztopil, kde srdce opíjely verše z Machara a touhou rozryvnou k nim lkala kytara. V to jedovaté kouzlo po krk vhrouženi jsme světobolu ssáli sladké soužení. Leč vy když zrána v matutinu svém, ó, novicové v Řádu uměn ztepilí, po políbení mrazným Smrtky rtem jste do rakve se náhle zhroutili, – jak bílý koráb v moři květů stála – ta bolest do živého ťala! * Tak jasný prapor z ruky dobrých vypad’, štít čestný ztratil ze stráže dva věrné – ach, jaký všední, obyčejný případ, a ztráta přec i hoře nedoměrné! 49

Památce mnicha krajana
MNĚ V ÚTLÉM VĚKU JAKO RYTÍŘ KŘIŽÁCKÝ ztepilý mnich se zjevil cisterciácký, v klerice bílé jak lilie čist, vznešené čelo – nepopsaný list. Byl rodák náš a v chrámě, kde byl křtěn, mši primiční když slavně sloužil, já ministrantskou komží přioděn jsem v jeho stopách kráčet toužil. V pomezním hvozdu, vlny Vltaviny kde přeskakují třpytné oblázky, on nezřel kouře z chalup domoviny, přísného řádu plně závazky. S anděly vodil dítky v náruč Krista a v chóru s bratry chvály Boží pěl, v pokorné úctě láskou zahořel k obrazu, na němž trůní Panna čistá na zlaté půdě, zdávna sedmi věků, uprostřed českých patronů a reků. 50 Když po letech můj nachýlil se den, já tváří v tvář jsem kmetu stanul, byl svíce oltářní a kostra jen, dech svatosti kol něho vanul. Já pozdravy mu sdílel našich lidí, z nich jeden ztroskotal a druhý žeň svou klidí, jej oblažila mnohá vzpomínka – leč náhle vázla řeč a zrak mu zvlh’, v něm rosa chvěla se jak světlo z mlh, ret bezkrevný když zalkal: „Maminka! Vše z mladých let už vodou odplynulo, čím zářil svět a k čemu srdce lnulo, jen ona ve snu se mi často zjeví, tak jako svatá z pouti na obrázku, zář kolem hlavy, v očích tichou lásku...“ Už sešli se, kde o strastech se neví, kde srdcím, jež z ran vykrvácena, je zdrojem Lásky láska vrácena. 51

Elegie a idyla
NEVLÍDNÝ PROSINEC když žezlem vladařským pochmurně velel ke sklonu roku a soumrak zastíral krátký den oku, truchlivou notou z daleké země v zasnění pozounů žalm zazněl ke mně. To tobě, Josefe, za sídlem císařským, kde prapor s žerdě spad’, koruna s hlavy, to tobě muziky vyhrávají v městečku s palácem svržené slávy na cestu k hřbitovu při Dunaji... * Čtyřicet let už prchlo jak mžik – vojáčkem já byl, ty nádeník. S maltou ses trmácel po lešení, já šlapal s kapelou na cvičení. Líbezná děvčátka v Laudongasse vojáčky potěšit snažila se. Vzplanula panenka jak vlčí mák, když se k ní lichotil „jednoročák“. 52 V klenuté aleji košatých stromů i v temných průjezdech zamlklých domů na loutnu milostnou hudli jsme sladkobolně, pletouce der die das mimovolně. Zazněla večerka z Alserstrasse – válečná idyla končila se. Nevrlý domovník rozháněl nás – „Přijď, milá Rosele, přijď zítra zas!“ Sladko jsem žil – ale ty, chudáku, se smutkem mrtvých nadějí ve zraku, hoch srdce měkkého, zlomených sil, s trhany tvrdým jhem spoután jsi byl. Celé dny břemeno na chabém hřbetě, v hadrech, jež stráveny cihlovým prachem, s obavou, že polír ožrala vypeskuje tě, od rána v robotě. Konec byl lopotě, až se vzňal západu nachem lesnatý Kahlenberg, v krvi jak stínadlo, na které slunko raněné dopadlo. Tu chvíli, kdy jste jak trestanci ze stavby zmořeni klopýtali, naproti šel jsem ti, bratranci, a pak jsme Moravou okřívali. 53 Blýsklo se v tobě i v pohledu mém a už jsme uzřeli kouzelným sklem rodného města baňatou věž, chalupy známé a stromy též, jak bychom v hodině večerní byli zas dva kluci rozverní, na které maminky ze dveří volají: „Dom, chaso, k večeři!“ A já ti nosíval od vojáků komisní láblíky pro vlčí hlad, a já ti nosíval hrst tabáku, občas i k večeři zval jsem tě rád, zvláště když strýc farář k nesmělé urgenci obraně trůnu povolil subvenci. V pěnivé sklence s laskavcem alkoholu radost si k našemu sedla stolu. Hned jsme se ocitli v čarovném kruhu strýcova veřtatu varhanářského, pamětni slávy řemesla jeho – nežli se škrtilo ve smyčce dluhů. Jaké to poklady her a hraček, když jsme si z cínových hoblovaček 54 kroutili prstýnky na rty i do uší, jako to černochům v Africe přísluší. Pak jsme se ztratili do uliček, na které od lip zřel kostelíček, chlapce jsme svolali ve vzpomínce, společně klusali k borovince, s pasáky na sebe halekali – a tajně v huštinách Černé skály v mysticky slastné libaci kouřili jak staří vojáci. Zapomněls na dřiny výheň parnou, já lítal v oblacích nad kasárnou – Večery v závětří švechatské hospůdky, pro hrdlo, pro srdce balsám i lahůdky! * Jakobys zašel na konec světa, život nás rozváděl po dlouhá léta. Mne domov zavolal – nepustil víc, tvůj úděl též po čase jinou měl líc, ač na chlebě cizím a svírán upjatou livrejí, kráčel jsi přece schůdnější kolejí. 55 A teď ti ustlala dunajská zem, uspala stesky za domovem. Městečkem schouleným v adventním šatě nesou tě funébři s licousy a v zašlém zlatě, v cylindru čest ti vzdávají hlavy panské, cupkajíc do taktu kapely veteránské... * Marně zřím za tebou v dálavu – Nestihnu sehnutou postavu, ani tvář osmahlou v těžké práci, s úsměvem zatrpklým resignací, s viržinkou, jež tobě přemilá habsburské mocnářství přežila. K dílu tě nevzbudí jitřní zpěv kohoutí, ani k nám nepřijdeš na koláč o pouti. Vzpomínals o krátkých návštěvách svých příhod a šarvátek ministrantských, jak jsme se hyhlili, drobní štvanci, když pletl nováček ministranci, jak hříšnou žádostí rozhořelí víno jsme z konviček upíjeli – za co jsme tržili pohlavky od kostelníka mazavky. 56 Pro ten hřích bude prý v pekle satanáš smažit nás vztekle, hrozil – neb na cestě klikaté k nebi sám této posily měl zapotřebí. Potom když bujnosti uličnické zkrotilo řemeslo zámečnické, vzpomínals štědrosti babiččiny, jak se ti starala o svačiny, jak peníz z prodané hlavatice dala ti potajmu na střevíce, a když tě týrali tovaryši, u ní měls před zlobou štít a skrýši. Dále se vzpomínky rozletěly: Dunaje vlny v nich zahučely, zavoněl Prátru májový dech. Ruch města uhodil na činely, pod září lucerny v Laudongasse kmitla se Rosele v křehké kráse, zalkala večerka v kasáren zdech... Rád jsi též zašel na družnou besedu do čmoudu dýmek v hospůdce sousedů. 57 Jindy zas vážně jak domař rynecký zasedls za stůl, kde Frantík Německý s hlubokou úklonou vítá čas od času velmože vědy a hvězdy Parnasu, kde ducha gejsír tryská v dny parné, když se tu zastaví pan Novák Arne a za ním kumštýřské řehole frátři, Karlíček Němců a Křičkové bratři. A když těch světel tam nebylo, slunéčko domácí svítilo s Joklových stříbrných kadeří u toho stolu hned u dveří, kde zlý svět soudili dávným zvykem Safínek se starým Varhaníkem, a – místních novinek horlivý ozev – kurentem žvatlal Nebolů Josef. * Naposled zřel jsem tě na kruchtě hřbitova, před cestou smutnou, před cestou z domova. S holýma rukama z něho kdys vyštvaný, dojat jsi poslouchal dědovy varhany, dar jeho štědré přičinlivosti. Píseň tě strhla do minulosti: 58 „Matko Boží, neslýcháno...“ znělo tak známě v srpnové ráno. Hrával ji otec, náš regenschori, hrával ji po něm bratr tvůj zemřelý – na růžích oba ustláno neměli. V písni se ozvaly i mrtvých sbory. Uslyšels dědy, báby i strýce, co kolem pod drnem podřimujíce vratké své radosti i mnohý trud v cestu nám zaseli do rodných hrud. Zpívali dědovi tovaryši – dávno už hoblík jim vypad’ z ruky – zpívali všichni, co o poutní mši s basou a tympanů hromozvuky na kruchtě celý věk k oslavě Boží hrávali, nebažíc po světském zboží. Vzývali všichni zarmoucení Hvězdu i Královnu zářící o milost před soudnou stolicí nádoby křehké po zhroucení... Poslední krok mířil k otcovu hrobu. Cesty ti oživly v staré hlavě, jak jste kdys společně po Moravě stavěli varhany – v blaženou dobu, 59 kdys ještě nebyl bit osudu pěstí, doufaje též ve svůj čtyřlístek štěstí. Vykročils pak nohou malátnou v loučení propast závratnou, odcházel s bolestí bodavou, lípy ti šuměly nad hlavou, tklivě se s tebou žehnajíce, království ticha panovnice. Při jejich loučivém truchlozpěvu kostlivci touhy své pro úlevu v zborcených rakvích se zachvívali, dávné jich bolesti, marné žaly, koloběh starostí, sen lidských plev, kolébky výkyv i smrtící šíp – všecko se ozvalo v akordech lip a větrem se strnišť ševelil zpěv: Byls naše krev, horácká krev. Na křižovatkách rozloučeni, na bludné cesty zavlečeni, na různých skřipcích jsme umučeni. Jinde, než vypučels, k věčnosti zraj! Hrobů je tisíc – jeden je Ráj! 60

Chvalozpěv tří
KDYŽ PÍSEŇ ŽIVOTA k posledním taktům už spěje a nelze da capo ji zanotit znova, vrací se aktéři dávno kdys hraného děje, zjeví se v stínohře a beze slova. Dnes za mnou přišlo tré poctivých staříků, to jste vy, Mašo, Kunci a Sáblíku, vy věrní, s úsměvem bezzubých úst, vždy smíření s losem, ač nechyběl půst. Nejste tu s pachem chlévů a maštalí, nečpí z vás fištrón, jímž obuv jste mazali, leč v rubáši bílém jak v nedělním prádle, umyty mozolné ruce, mír svatý ve tváři zvadlé. V mládí svém bičem jste šlehali nad hřbety hnědáků, jezdíce tryskem za rosy do polí – mé dětské oči vídaly ohnutá záda tří dobráků už jenom na dvoře a v stínu stodoly. Lnuli jste oddaně k statku i lidem, boží dar pěstili s rozvážným klidem. 61 V neděli čistí a svátečně vyholení na kapku hořké po mši se stavili – k posílení. A tu jak přibylo kuráže pod čepicí, zasvrběl též jazyk reptající, zřeli jste s nábožnou úctou jak na vladaře.vladaře, ač jinak na děda i otce, hospodáře,hospodáře. Po práci v soumraku vyhřáté kuchyně kluky dva rádi jste houpali na klíně, pohádky střídali s poutavou episodou z dávných cest formanských nocí a nepohodou. Kouříce při tom z faječek začaděných, byli jste šťastnější bohatců unuděných. Jen od vašich dětí, jež omámil svět, když řádky skoupé jsem občas vám čet’, oči se zamžely, dýmka vám zhasla a brada tajeným steskem se třásla... Smrt pro vás přišla k tvrdému loži, odvedla na záhon v zahradě boží. Tam velký Hospodář právem věčným platí mzdu dělníkům užitečným. 62

Verše do památníku St. C.
MŮJ KRUH SE UZAVŘEL a tvůj se otevírá, můj západ dohořel – tvé jitro růže sbírá! Až život, lstivý čaroděj, tě vyzve v zrádný vír a rej, rozluky zkrušen bolestí já požehnám ti pro štěstí – ty na mne v dobrém vzpomínej! Když rozejdem se na rozcestí, střež věrně hřivnu svěřenou, by setba tvoje mohla kvésti, a rozdej žatvu sklizenou! Jen jasným písmem věčných hvězd řiď srdce své i směr svých cest! 63 Až z dobrodružných ostrovů se šťastně vrátíš k domovu, cos získal plavbou požehnanou, slož v oběť pro vlast milovanou všem slabým bratr, silným vzor, ty, dobrý hochu z našich hor! 64

Dědkovy rýmy (Venouškovi.)
PŘIŠLA JESEŇ S BABÍM LÉTEM – odchází s psím nečasem. Kdož by teď chtěl lítat světem s okřídleným Pegasem! A přec mocná touha k letu dnes mi stoupá do hlavy, že se mezi pěvce pletu, kteří táhnou v dálavy. Nemířím však do blankytu, ani na vrch skleněný, nechci patřit s horských štítů na vln příboj zpěněný, rád bych jenom na Pegasu zalét v dětskou jizbičku, koně s křídly poslal k ďasu, objal drahou hlavičku. 65 Potom, ať se kdo chce diví, vnoučka, pokud stačí dech, jako soumar trpělivý sám bych nosil na zádech. Běda! – Pegas v dáli řehce, marně čekám povzletu – na křídla už vzíti nechce stárnoucího poetu. 1930
66

Psaníčko (Jiřínkovi.)
VNOUČEK Z ČECH MI PSANÍ PÍŠE, čárky běží kupředu, jedna níž a druhá výše, muří nožky z kouzel říše – jen já číst to dovedu! Co chce říci, chápu zcela, nikdo líp to nepoví: že už s tátou plány dělá, kudy se ta cesta bělá, krásná cesta k dědovi. Sviť, sluníčko, na svět vlídně, zažeň černé bubáky, nech nás léta užít klidně s moravskými Horáky! Bude radost na Oboře stavět vrbu v trávníku, v zelené se ztratit moře s kluky na lov koníků, 67 bude krásně u potoka, kde se pstruzi prohání, pouštět lodi, koupat Broka – v oddanosti nemá soka, před vlkem nás ubrání! Bude krásně taky v dešti, jako člověk veliký uchopit se mocných kleští, vytahovat „zebíky“. Nade všecko však ta sláva, bratránek až bude hrát! Loutka mluví, rukou mává, durdí se i facky dává – jako lidi „akorát“! 68

Díkůvzdání
DĚKUJU TI, PANE, ZA SVŮJ TICHÝ DŮM, za hnízdo, jež v dlani Tvé se krylo. Nebyl trnem v oku dobrým sousedům, poctivé když z něho rostlo dílo. Děkuju Ti, Pane, za svůj rodný kout, i když lehčí klas v něm pozdě zraje. K letu křídla u nás výš lze rozepnout, chudí snáze najdou bránu Ráje. Děkuju Ti, Pane, za radost i žal, v obém vůli Tvé jsme kořili se, ze zahrad když máj nám vůní bezu vál i když v bouři větve lámaly se. Děkuju Ti, Pane, za svůj každý krok, ve všech strážnou ruku Tvou jsem cítil, ať už na výsluní plynul den i rok, nebo temnou nocí vpřed se řítil. 69 Děkuju Ti, Pane, za největší dar: pokorná jím důvěra je v Tebe, přislíbení slunka nevadnoucích jar po zimě, jež v starých kostech zebe... 70

Světa běh
HŘE DOBRÉ DAL JSI CIT SVŮJ RYZÍ, krvácels v mnohém dramatu. Dnes dekoraci starou sklízí a z brusu nová čeká tu. Mládež se hemží na jevišti, staví se nové kulisy, vše čerstvým pozlátkem se blyští – jenom ty, brachu, starý jsi... Chceš cosi bránit uděšeně – a nikdo si tě nevšímá. Mladí se těší kulis změně, hra zítřejší je zajímá. Jenom ty stojíš jak kůl v plotě – zavazíš, kmochu, chápej přec! Hleď vytratit se po dobrotě, je k smíchu živý umrlec! 71 Hry loňské složeny ad acta, prospekty staré v smetiště... Stárnoucí bloude – clara pacta – zmiz konečně už s jeviště! 72

K poslední kapitole
CO ŽIVOT SKLÁDAL, PŘEČETL JSEM VŠECKO, pokáral zlozvuk, chválil zdárný rým. Snad čet’ jsem časem jak nezbedné děcko a mezi verše škrábal vlastní šprým. Vždy vděčen byl jsem za několik řádků, jež drahé ruce psaly v knížku mou. Ty stránky nosím v srdci na památku cest společných za metou vábivou. Co dnešek črtá, vábí věru málo. Novotné knihy neláká mne list. Poselství, jež bych chtěl, by z něho plálo, to nenajdu a nebudu tam číst. Co miloval jsem, z knihy zítřků mizí, jak démon by ji psal – ne Svatý Duch! A ozve-li se na mžik slovo ryzí, přeslechne hesly ohlušený sluch. 73 Nevyhneš se však jedné kapitole, i loudavému psána čtenáři. Ta čeká otevřena na mém stole – Jak tu, jak tu se dočíst podaří!? A za ní už jen stránka bílá, čistá a zářivá jak blankyt nebeský – Blah, kdo se začtl v milost Pána Krista, i když v mdlém světle čítal s poklesky... 1938
74

Epilog
To, kritiku můj, dobře vím, že Zahradníčka jak keř hořící zří Svaté zemi blízcí poutníci, že Josef Hora mísí nektar pro bohy, Renč nejvzácnějším vínem zdobí výlohy, Lazecký na práh ráje slepce provází a Palivec krypt skrytých uzřel obrazy. Proč ještě já, ač uzardělý studem, v sbor elitní se pletu v rouše chudém? A na omluvu odpovím: Když jasné dvorany velikých měst hřmí hudbou a slávou mistrů i hvězd, což z chudých čtvrtí nezavzlyká vhod prostým srdcím harmonika? Tam v nízké krčmě sedím s veterány a hojím písní stesk a sečné rány... 75 Obsah
7 Prolog 9 Podobizna 10 Horácké jaro 13 Pohádka máje 15 Devět křížů 17 Daleké obzory 19 Pozdrav z Cikhaje 20 Píseň pozdního léta 21 Opuštěné zahradě 22 Večerní zvon 23 Stárnoucí srdce 24 Cestou 26 Láska a smrt 28 Lípě před okny 30 Balada o matčině smrti 32 Requiem aeternam 34 PamátcePamátka drahých básníků Ant. Klášterskému 36 Fr. Táborskému [76] 38 Za F. X. Svobodou 39 Památce Arne Nováka 40 Epitaf prof. J. Thomayerovi 41 Listopad 42 Prosincový večer 43 Matčina lavička 44 Dědictví 46 Věž a stromy 48 Dávno odešlým 50 Památce mnicha krajana 52 Elegie a idyla 61 Chvalozpěv tří 63 Verše do památníku 65 Dědkovy rýmy 67 Psaníčko 69 Díkůvzdání 71 Světa běh 73 K poslední kapitole 75 Epilog
[77] Spisovatel Jan Karník Název díla SRDCE A OBRÁZKY Z POUTI Vydalo Družstvo Moravského kola spisovatelů v Brně Roku 1944 v měsíci květnu Kresby a obálka Petr Dillinger Vytiskla Novina v Brně Vydání I. Cena brož. 33 K.
E: ts; 2007 [79]