Prosincový večer

Jan Karník

Prosincový večer
ULICÍ JDU PUSTOU, V MLZE ZA SOUMRAKŮ s ustrnulých větví hrůza střásá jíní. Strašidla se choulí do klenutých síní, kde stín poletuje křídly černých ptáků. Sehnut, smutných předtuch nesa těžké břímě, váhavě se plížím pod okénka spící – staré stěny domku v ústret kývají mně – slyším mrtvá ústa, krok můj vítající. Jak když zvony z dálky ohlašují svátek, srdce vzpomínka se dotkla milá: Naše maminka se tady narodila! Její dětské stopy hledám kolem vrátek. Chtěl bych jíti za ní přes trny a hloží, její světlou stopou hledat cestu k ráji. Její oči věčná tajemství už znají – povedou mne přímo do náruče Boží.... 42