Devět Křížů

Devět Křížů
Media in vita in morte sumus.
MATEŘSKY SLUNKO LOUČILO SE s chlumy a lány ornice. Jak bych se brouzdal v mládí rose, zelení bloudí zornice. Zahradou vlasti připutoval jsem v alej svaté samoty, kde si Máj nejkrásnější schoval smaragdy v křehké klenoty. Plaché tu ticho toulalo se, jakoby u bran hřbitova zbloudilé krůčky víly bosé odvála peruť vichrova. Ční devět křížů u silnice, ztrnulých devět výkřiků – – – Jen smrt a láska – a nic více – v horkém i mrazném dotyku. 15 Ční devět křížů u silnice v zásnubech Vesny líbezné – a všude číhá zřítelnice smrti, ach, smrti vítězné. Výskali cestou svatebčani, pivoňkou srdce hořela, májovým slunkem celováni nevěstu vezou z kostela. V doubravě smrt si šípy brousí, zacílí dobře devětkrát – – a potom nic už nezardousí staletou píseň zmaru, ztrát. To její vzlyky v živlů boji strunami větrů úpějí, to ona teskní v června znoji smolničkou – krve krůpějí. Čím lásky víc, čím krásy více, tím větší úzkost o jich květ. Je blízko kmotra závistnice, i když břit kosy nevidět... 16