Památce mnicha krajana

Památce mnicha krajana
MNĚ V ÚTLÉM VĚKU JAKO RYTÍŘ KŘIŽÁCKÝ ztepilý mnich se zjevil cisterciácký, v klerice bílé jak lilie čist, vznešené čelo – nepopsaný list. Byl rodák náš a v chrámě, kde byl křtěn, mši primiční když slavně sloužil, já ministrantskou komží přioděn jsem v jeho stopách kráčet toužil. V pomezním hvozdu, vlny Vltaviny kde přeskakují třpytné oblázky, on nezřel kouře z chalup domoviny, přísného řádu plně závazky. S anděly vodil dítky v náruč Krista a v chóru s bratry chvály Boží pěl, v pokorné úctě láskou zahořel k obrazu, na němž trůní Panna čistá na zlaté půdě, zdávna sedmi věků, uprostřed českých patronů a reků. 50 Když po letech můj nachýlil se den, já tváří v tvář jsem kmetu stanul, byl svíce oltářní a kostra jen, dech svatosti kol něho vanul. Já pozdravy mu sdílel našich lidí, z nich jeden ztroskotal a druhý žeň svou klidí, jej oblažila mnohá vzpomínka – leč náhle vázla řeč a zrak mu zvlh’, v něm rosa chvěla se jak světlo z mlh, ret bezkrevný když zalkal: „Maminka! Vše z mladých let už vodou odplynulo, čím zářil svět a k čemu srdce lnulo, jen ona ve snu se mi často zjeví, tak jako svatá z pouti na obrázku, zář kolem hlavy, v očích tichou lásku...“ Už sešli se, kde o strastech se neví, kde srdcím, jež z ran vykrvácena, je zdrojem Lásky láska vrácena. 51