Cestou

Jan Karník

Cestou
SILNICE BÍLÁ POD NOHOU, v mlze mi splýváš s oblohou. Javorů zlatem žíhaný šat šerem už nerozeznat. Po tobě v jarních oraček spěchu chvátal jsem, sotva lapaje dechu, za ptákem duhovým. Ze zobce vyrvu ratolest štěstí, jen co ho ulovím! Jda tudy v říjnovém soumraku naslouchám větrné zvěsti o dávné Vesny zmarněném zázraku... Z poctivé setby jakou to nepřízní málo je zralého zrna dnes po sklizni? Klíčení živly rušily dravé? Nebo jsi nevzýval souhvězdí pravé? 24 Silnice tvrdá pod nohou, jak jsi dnes večer ubohou! Klopýtám teskně v syrovém štěrku, únavou zchromla ramena a v srdci tíže kamenná, když sudby všední hubenou herku za uzdu vedu do stáje, o to už jen se staraje, abychom potmě v nečas zlý do černých bahen nevhřezli... Silnice strmá pod nohou, nestraš mne, nestraš mátohou! Byl-li klas hluchý a všední los, růže přec kvetly a zpíval mi kos. Kulhavý tahoun při oji křehké míval přec křídla – a jho bylo lehké. Vždyť i pták duhový s vánočních smrčků ozval se u krbu do písně cvrčků. I dnes kyne do tmy za oknem jas... Vracím se, vracím, než by mi zhas’! 25