Památka drahých básníků
Ant. Klášterskému
VŠE MUSILS PROTRPĚT,
než ti ve tmách zmizel svět!
Chtěl bys na mžik z lásky Boží
v bílý den se vrátit zpět?
Ó, jak rád bych uvítal
slunka úsměv, který hřál
na záhon té půdy svaté,
kde jsem rost’ a k zrnu zrál!
Smolniček když hoří květ,
v lipách zlato, zpěv a med,
za sto let bych v živou krásu
chtěl se znova zahledět!
Jasmín když jak ohňostroj
oděje se v zlatý kroj,
za sto let zas věčné krásy
chtěl bych dýchat vonný zdroj!
34
Nechat kosti ve hrobě –
a jen v mušky podobě,
domove můj milovaný,
rozlétnout se po tobě!
35
Fr. Táborskému
HEJNO PĚVCŮ ČESKÉ VLASTI
módy žezlem dá se másti.
Podle cizích sedmihlásků
přepínají krky,
neb si aspoň do ocásků
vpašují z nich brky.
Pěvče dobrý od Hostýna,
z Vás vždy zněla domovina.
Junácky a po své notě
udeřil jste v lyru,
hřměla proti lži a slotě
písní bohatýrů.
36
A když je Vám sedmdesát,
k Vaší cti lze v mramor tesat:
Nad verš, znící v boji svatém
jako jitřní zvony,
z rmutu doby září zlatem
štít váš bez úhony!
37
Za F. X. Svobodou
NAD HŘEBENY, nad mníškem hvězdy v míru krouží,
mezi nimi jednu zříš, která k zemi touží.
Září tklivým plamenem na Rymáň a Kytín,
na mlýn lucký, k myslivnám u lesů i mýtin.
Jasná hvězdo básníka, nehynoucím leskem
budeš planout laskavě na blankytu českém,
svítit do tmy pocestným osamělých pěšin,
hledajícím tajemství jeho zrádných Dešin.
Šťastný kmete básníku, jemuž píseň milá
v poslední den hasnoucí oči zatlačila,
tvoje sloka zůstane jako vína kalich
provždy douškem žádoucím čtenářů již zralých,
kteří ze škol chyb a ztrát mají maturitu,
ale v srdci housličky, poesii citu!
38
Památce Arne Nováka
BERLIČKU STÁŘÍ JSTE ODPÍRAL,
nepočkal na křížek šestý –
a už jste do tmy se ubíral,
kde není návratu z cesty.
Chodíme krajem, kde dlel jste rád,
snopy když váže a sbírá –
dvacátý šestý listopad
srdce nám do kleští svírá!
Kakosty kvetou na lukách,
chrastavec usmál se s mezí –
trny, jež pučí v rozlukách,
ve věnci dožinek vězí...
39
Epitaf prof. J. Thomayerovi
CHODSKÁ MÍZA KOŘEN TUŽÍ,
srdce šlechtí chodská kolébavka
– i když maskou strohá netykavka.
Za tmy znaje směr,
kráčels mezi pidimuži
jako Guliver,
pro nervosní lidské nicky
v oku úsměv ironický.
Pevnou paží dřevorubců
stříhals vlky mladých štěpů.
Rodné země bedliv tepu
nedbals trhu svatokupců.
Smrti, s níž jsi bil se stále,
tah se zdařil potutelný.
V dobré setbě žiješ dále.
Nesmrtelný.
40