Dávno odešlým

Dávno odešlým
LETÍ Z HNÍZDA VZPOMÍNEK ptáček popelavý, jedním křídlem do Čech, druhým do Moravy. Pepíku z Kadova, Jeníku z Přibyslavi, když mladosti kraj zas ve snové kráse přede mnou na mžik rozevírá se a jarní vodou rozhučí se splav, vždy zjeví se mi rysy vašich drahých hlav! Vy, sousedé kdys v škamnách dubových, svůj zítřek zřící v branách duhových, jak zářila vám jitra májová, jak večer nad Lipnicí výheň nachová – než hrom a blesk sjel k vaší skráni! Čas nezbyl k písně dozpívání, jež o majales hájem libě zněla – Proč náhle v mramor ztuhla vaše čela? Den kratičký vám přála přísná nebesa, než trigy vaší praskla křehká kolesa. Pak studenti a droužky, nejkrásnější v městě, vás provázeli na poslední cestě. 48 Pod slehlým rovem stlely vaše kosti, mně dohořívá olej v kahánku – však časem přijde chvíle tesklivosti, kdy za doutnání pozdních červánků bych nejraději zas knihu básní chopil, v šer jizby podkrovní se s vámi ztopil, kde srdce opíjely verše z Machara a touhou rozryvnou k nim lkala kytara. V to jedovaté kouzlo po krk vhrouženi jsme světobolu ssáli sladké soužení. Leč vy když zrána v matutinu svém, ó, novicové v Řádu uměn ztepilí, po políbení mrazným Smrtky rtem jste do rakve se náhle zhroutili, – jak bílý koráb v moři květů stála – ta bolest do živého ťala! * Tak jasný prapor z ruky dobrých vypad’, štít čestný ztratil ze stráže dva věrné – ach, jaký všední, obyčejný případ, a ztráta přec i hoře nedoměrné! 49