Elegie a idyla
NEVLÍDNÝ PROSINEC když žezlem vladařským
pochmurně velel ke sklonu roku
a soumrak zastíral krátký den oku,
truchlivou notou z daleké země
v zasnění pozounů žalm zazněl ke mně.
To tobě, Josefe, za sídlem císařským,
kde prapor s žerdě spad’, koruna s hlavy,
to tobě muziky vyhrávají
v městečku s palácem svržené slávy
na cestu k hřbitovu při Dunaji...
*
Čtyřicet let už prchlo jak mžik –
vojáčkem já byl, ty nádeník.
S maltou ses trmácel po lešení,
já šlapal s kapelou na cvičení.
Líbezná děvčátka v Laudongasse
vojáčky potěšit snažila se.
Vzplanula panenka jak vlčí mák,
když se k ní lichotil „jednoročák“.
52
V klenuté aleji košatých stromů
i v temných průjezdech zamlklých domů
na loutnu milostnou hudli jsme sladkobolně,
pletouce der die das mimovolně.
Zazněla večerka z Alserstrasse –
válečná idyla končila se.
Nevrlý domovník rozháněl nás –
„Přijď, milá Rosele, přijď zítra zas!“
Sladko jsem žil – ale ty, chudáku,
se smutkem mrtvých nadějí ve zraku,
hoch srdce měkkého, zlomených sil,
s trhany tvrdým jhem spoután jsi byl.
Celé dny břemeno na chabém hřbetě,
v hadrech, jež stráveny cihlovým prachem,
s obavou, že polír ožrala vypeskuje tě,
od rána v robotě. Konec byl lopotě,
až se vzňal západu nachem
lesnatý Kahlenberg, v krvi jak stínadlo,
na které slunko raněné dopadlo.
Tu chvíli, kdy jste jak trestanci
ze stavby zmořeni klopýtali,
naproti šel jsem ti, bratranci,
a pak jsme Moravou okřívali.
53
Blýsklo se v tobě i v pohledu mém
a už jsme uzřeli kouzelným sklem
rodného města baňatou věž,
chalupy známé a stromy též,
jak bychom v hodině večerní
byli zas dva kluci rozverní,
na které maminky ze dveří
volají: „Dom, chaso, k večeři!“
A já ti nosíval od vojáků
komisní láblíky pro vlčí hlad,
a já ti nosíval hrst tabáku,
občas i k večeři zval jsem tě rád,
zvláště když strýc farář k nesmělé urgenci
obraně trůnu povolil subvenci.
V pěnivé sklence s laskavcem alkoholu
radost si k našemu sedla stolu.
Hned jsme se ocitli v čarovném kruhu
strýcova veřtatu varhanářského,
pamětni slávy řemesla jeho –
nežli se škrtilo ve smyčce dluhů.
Jaké to poklady her a hraček,
když jsme si z cínových hoblovaček
54
kroutili prstýnky na rty i do uší,
jako to černochům v Africe přísluší.
Pak jsme se ztratili do uliček,
na které od lip zřel kostelíček,
chlapce jsme svolali ve vzpomínce,
společně klusali k borovince,
s pasáky na sebe halekali –
a tajně v huštinách Černé skály
v mysticky slastné libaci
kouřili jak staří vojáci.
Zapomněls na dřiny výheň parnou,
já lítal v oblacích nad kasárnou –
Večery v závětří švechatské hospůdky,
pro hrdlo, pro srdce balsám i lahůdky!
*
Jakobys zašel na konec světa,
život nás rozváděl po dlouhá léta.
Mne domov zavolal – nepustil víc,
tvůj úděl též po čase jinou měl líc,
ač na chlebě cizím a svírán upjatou livrejí,
kráčel jsi přece schůdnější kolejí.
55
A teď ti ustlala dunajská zem,
uspala stesky za domovem.
Městečkem schouleným v adventním šatě
nesou tě funébři s licousy a v zašlém zlatě,
v cylindru čest ti vzdávají hlavy panské,
cupkajíc do taktu kapely veteránské...
*
Marně zřím za tebou v dálavu –
Nestihnu sehnutou postavu,
ani tvář osmahlou v těžké práci,
s úsměvem zatrpklým resignací,
s viržinkou, jež tobě přemilá
habsburské mocnářství přežila.
K dílu tě nevzbudí jitřní zpěv kohoutí,
ani k nám nepřijdeš na koláč o pouti.
Vzpomínals o krátkých návštěvách svých
příhod a šarvátek ministrantských,
jak jsme se hyhlili, drobní štvanci,
když pletl nováček ministranci,
jak hříšnou žádostí rozhořelí
víno jsme z konviček upíjeli –
za co jsme tržili pohlavky
od kostelníka mazavky.
56
Pro ten hřích bude prý v pekle
satanáš smažit nás vztekle,
hrozil – neb na cestě klikaté k nebi
sám této posily měl zapotřebí.
Potom když bujnosti uličnické
zkrotilo řemeslo zámečnické,
vzpomínals štědrosti babiččiny,
jak se ti starala o svačiny,
jak peníz z prodané hlavatice
dala ti potajmu na střevíce,
a když tě týrali tovaryši,
u ní měls před zlobou štít a skrýši.
Dále se vzpomínky rozletěly:
Dunaje vlny v nich zahučely,
zavoněl Prátru májový dech.
Ruch města uhodil na činely,
pod září lucerny v Laudongasse
kmitla se Rosele v křehké kráse,
zalkala večerka v kasáren zdech...
Rád jsi též zašel na družnou besedu
do čmoudu dýmek v hospůdce sousedů.
57
Jindy zas vážně jak domař rynecký
zasedls za stůl, kde Frantík Německý
s hlubokou úklonou vítá čas od času
velmože vědy a hvězdy Parnasu,
kde ducha gejsír tryská v dny parné,
když se tu zastaví pan Novák Arne
a za ním kumštýřské řehole frátři,
Karlíček Němců a Křičkové bratři.
A když těch světel tam nebylo,
slunéčko domácí svítilo
s Joklových stříbrných kadeří
u toho stolu hned u dveří,
kde zlý svět soudili dávným zvykem
Safínek se starým Varhaníkem,
a – místních novinek horlivý ozev –
kurentem žvatlal Nebolů Josef.
*
Naposled zřel jsem tě na kruchtě hřbitova,
před cestou smutnou, před cestou z domova.
S holýma rukama z něho kdys vyštvaný,
dojat jsi poslouchal dědovy varhany,
dar jeho štědré přičinlivosti.
Píseň tě strhla do minulosti:
58
„Matko Boží, neslýcháno...“
znělo tak známě v srpnové ráno.
Hrával ji otec, náš regenschori,
hrával ji po něm bratr tvůj zemřelý
– na růžích oba ustláno neměli.
V písni se ozvaly i mrtvých sbory.
Uslyšels dědy, báby i strýce,
co kolem pod drnem podřimujíce
vratké své radosti i mnohý trud
v cestu nám zaseli do rodných hrud.
Zpívali dědovi tovaryši
– dávno už hoblík jim vypad’ z ruky –
zpívali všichni, co o poutní mši
s basou a tympanů hromozvuky
na kruchtě celý věk k oslavě Boží
hrávali, nebažíc po světském zboží.
Vzývali všichni zarmoucení
Hvězdu i Královnu zářící
o milost před soudnou stolicí
nádoby křehké po zhroucení...
Poslední krok mířil k otcovu hrobu.
Cesty ti oživly v staré hlavě,
jak jste kdys společně po Moravě
stavěli varhany – v blaženou dobu,
59
kdys ještě nebyl bit osudu pěstí,
doufaje též ve svůj čtyřlístek štěstí.
Vykročils pak nohou malátnou
v loučení propast závratnou,
odcházel s bolestí bodavou,
lípy ti šuměly nad hlavou,
tklivě se s tebou žehnajíce,
království ticha panovnice.
Při jejich loučivém truchlozpěvu
kostlivci touhy své pro úlevu
v zborcených rakvích se zachvívali,
dávné jich bolesti, marné žaly,
koloběh starostí, sen lidských plev,
kolébky výkyv i smrtící šíp –
všecko se ozvalo v akordech lip
a větrem se strnišť ševelil zpěv:
Byls naše krev, horácká krev.
Na křižovatkách rozloučeni,
na bludné cesty zavlečeni,
na různých skřipcích jsme umučeni.
Jinde, než vypučels, k věčnosti zraj!
Hrobů je tisíc – jeden je Ráj!
60