Památce mnicha krajana
MNĚ V ÚTLÉM VĚKU JAKO RYTÍŘ KŘIŽÁCKÝ
ztepilý mnich se zjevil cisterciácký,
v klerice bílé jak lilie čist,
vznešené čelo – nepopsaný list.
Byl rodák náš a v chrámě, kde byl křtěn,
mši primiční když slavně sloužil,
já ministrantskou komží přioděn
jsem v jeho stopách kráčet toužil.
V pomezním hvozdu, vlny Vltaviny
kde přeskakují třpytné oblázky,
on nezřel kouře z chalup domoviny,
přísného řádu plně závazky.
S anděly vodil dítky v náruč Krista
a v chóru s bratry chvály Boží pěl,
v pokorné úctě láskou zahořel
k obrazu, na němž trůní Panna čistá
na zlaté půdě, zdávna sedmi věků,
uprostřed českých patronů a reků.
50
Když po letech můj nachýlil se den,
já tváří v tvář jsem kmetu stanul,
byl svíce oltářní a kostra jen,
dech svatosti kol něho vanul.
Já pozdravy mu sdílel našich lidí,
z nich jeden ztroskotal a druhý žeň svou klidí,
jej oblažila mnohá vzpomínka –
leč náhle vázla řeč a zrak mu zvlh’,
v něm rosa chvěla se jak světlo z mlh,
ret bezkrevný když zalkal: „Maminka!
Vše z mladých let už vodou odplynulo,
čím zářil svět a k čemu srdce lnulo,
jen ona ve snu se mi často zjeví,
tak jako svatá z pouti na obrázku,
zář kolem hlavy, v očích tichou lásku...“
Už sešli se, kde o strastech se neví,
kde srdcím, jež z ran vykrvácena,
je zdrojem Lásky láska vrácena.
51