RUSKÝ MOTIV
Zadumala se široká rovina, zamyslila,
na mé otázky neodpověděla,
na mé touhy hluboce pomlčela,
rubášem zahalila panenskou tvář,
v smutek se oblékla.
Bezradně svěsily se hlavy žlutých slunečnic,
zašlo jim slunce, za kterým hleděly,
jak cudné panny za hochem milovaným,
tiše a tajně.
Zadumalo se šedivé nebe, zamyslilo,
nad bolem mým se ustrnulo,
deštěm zaplakalo.
Vylétly z močálů zděšené kachny,
v mihavých růžencích prokmitly vzduchem,
zvlnily vysokou trávu,
zapadly do vod.
Probudila se šedivá rovina, oči promnula si,
na nízké zelené návrší pohleděla,
popatřila, zatesknila.
Nestála tam vrba, smutně nakloněná,
vzpínajíc větve tam, kam slunce spat chodí,
a stál tam vyhnanec mladý, k domovu hleděl,
rukama lomil v dálku, kam slunce spat chodí,
s nekonečnou touhou v oku,
s nekonečným smutkem v milém srdci.
[7]