STAL JSEM SE ZEMÍ
Je mi, jako bych byl na širém poli, kde taje...
Teple voní mizící sníh, hučí zvony z dalekých věží.
Kolem mněmne přešel mužík v žlutém plášti
a žena v bílé sukni a červeném šátku.
Je mi, jako bych byl na širém poli, kde taje.
V kalužích svítí slunce a modro.
Hnědými zraky hledí zpod sněhů máť ruská země.
Stoupají vody,
drtí se kry a skřípavě trou se o černé kořeny vrb.
Je mi, jako bych byl na širém poli, kde taje.
Míz plny jsou břízy, perlivě jehnědy kanou
po větvích jív. A je mi, jak byl bych
tajícím polem, vodou, jež stoupá, jívou, jež kvete.
Je mi, jak bych splýval s jarním krajem,
jakoby srdce tlukot byl ohlasem nárazu větru,
bez citů, myšlenek,
jak bych byl zemí.
Z rukou mi tryskají sněženky, v ústech cos roste
podobno mladým jahodám. Šumí to travou
po těle,
včely hučí v zelených vlasech.
Stal jsem se zemí,
kvetoucí hmotou.
Jenom tam, v prsou,
kde míval jsem srdce,
šlehá cos vzhůru červeným plamenem
nezhasitelným:
lidské touhy
revolta věčná.
[10]