II.
Drahá,
Drahá,
ve svatém rytmu hvězd, jež nad mou se klenuly hlavou,
v meteorů zářivém svitu, jež vrhaly pozdravy sobě,
ve věčném míru a bouři, jež neslyšně jásavou slávou
z nekonečna v nekonečno mířily,
z propastí k propastem vířily,
v nadšení sladkém, jež chladivě žhoucí rukou na čelo básníku sahá –
zpíval jsem tobě...
Zpíval o květině útlé, jež na stonku chvěje se jemném,
– kolem mne voněly rozkvetlé iridy temnem; –
zpíval o sladké vůni tvých dlouhých, rozpuštěných vlasů,
– z dalekých polí ke mně vlála zemská vůně vlnících se klasů; –
zpíval o modrém, tázavém oku, jež sní pod obočí obloukem triumfálným,
– hleděl jsem ku hvězdám dálným; –
47
zpíval o věčnosti lásky, o mládí, o písních a vznětech,
– šíleně opojný sen vzbudil se v jabloňových květech; –
zpíval o průzračné duši, jež sní na tvých dětských retech,
zpíval o lásce, jež umíra zrozením a rodí se v hrobě,
zpíval o červnových nocích, – nikdy tak měsíc zářivě neplá, –
zpíval jsem tobě,
jak jsi tak sladká, tak tichá, tak teplá...
Uzřel jsem náhle,
jak v nitru mém, jež bylo pusté, mrtvé a zprahlé,
budí se hvězdných sonat líbezně zpěvný sen,
uzřel jsem, jak se za letu rudých meteorů
zdvihá věčný, věčný den,
zřel jsem velkou, skřivanů písní slavenou zoru,
jak se vzhůru řítí v světy bezedné:
Den jsem uzřel – tebe, drahá – tebe spatřil: Paní Dne!
48