X.
Za slavnostního znění poledních zvonů a zvonků,
Za slavnostního znění poledních zvonů a zvonků,
za úzkostlivého chvění žárem sklácených stonků,
za chvíle velebné, kdy zem a nebesa v objetí žáru
mění se v jeden obrovský kolos mlhavě vznícených tvarů,
kdy v mracích zlatistých letí včely nad rudě a bíle rozkvetlý jetel,
za jednoduchých, nelomených světel –
vídat chci tebe;
neboť ty a duše tvá
jste rovny poledního dne čarovně primitivní kráse,
jež jako dávných obrazů půda zlatistá
zpod kouzelných výjevů v oslnivém plane jase. –
Za tichých večerů, kdy nad námi nebesa ztichla,
a jen hruď země a jen hruď tvá se v oddechu zachvívá rychlá,
když z hladin vesmíru hvězdy se blíží a blíží,
když kolem nás, jak přízniví strážcové lásky, se večerní stínové plíží,
když v svatém objetí průhledných sfér nás velký večer jímá,
když z mojí duše letí zpěv, jenž sny tam zaklet dřímá –
59
vídat chci tebe,
neboť ty a duše tvá
jste rovny večeru, když hlubokým svým okem zírá v lásku moji,
sen sladkých hvězd je šperkem vsazen v zřítelnici tvoji,
sta vidím zázraků v tvé duši krásnějších, vždy nových,
jsi jako sladký výdech noci v bezích fialových...
Za bouře vítězné, kdy šílící zpěv vichrů vesmírem se žene,
když sedí blesk na mraků hřívě rozježené,
a blýská jiskřivě ku hlubinám i výši –
když ucho mé a tvé zpěv rytmů věčných slyší, –
tu v bouřné vichřici bych potkati chtěl tebe,
viděti tebe,
jak ve tvých očích se kmitají zásvity blesků
v zázračném lesku;
neboť ty a duše tvá
jste rovny vichřici, jež nerozpoutala svůj pych,
a spí pod tichou hladinou nebes bezmračných.
Za sladkých zvonů poledních,
za tichých vůní večerních,
za požárů, jež vzešly bouří leskem,
chci vídat tě, –
neb tichem jsi, a vůní jsi a bleskem...
60