V UPOMÍNKÁCH
(slečně Aničce Sekorové.)
Když v lese lehnu tiše přemýšleje
a příroda mi sedí u hlavy
a jasných břízek huštinami kreje
jen zpola obzor dálný, mlhavý,
když zřímzřím, jak mráčky táhnou k jihujihu,
a kukačky mne z blízka vábí hlashlas,
tu v ručku tlesknouc plachou nožkou skočí
mi štěstí, sladké bůžebůže, do duše,
vždyť do mých snů Tvé čarné září oči,oči
jak v hloubce noci jasná Venuše.
A Tvůj ret praví hudbou sladkozvukousladkozvukou:
„Jen vzpomínej si mne tu sám a sámsám,
vždyť ráda sny tvé žehnám svojí rukourukou,
jsi chrámem mým – tam spěchám k modlitbám.“
Ba jako v chrámu klenbách temných ramen
modlitby lidu šeptem dozvučídozvučí,
tak v srdci svém Tvá slova skládám zmámenzmámen,
když v sladkém objímám Tě náručí.
Vždyť víšvíš, jak Tvoje lahodí mi slova
jak kvetoucímu zefír obilí,
jak žádám si jich slyšet znova
a stále zřít Tvůj úsměv rozmilý.
4