V UPOMÍNKÁCH

Stanislav Popelka

V UPOMÍNKÁCH (slečně Aničce Sekorové.)
Když v lese lehnu tiše přemýšleje a příroda mi sedí u hlavy a jasných břízek huštinami kreje jen zpola obzor dálný, mlhavý, když zřímzřím, jak mráčky táhnou k jihujihu, a kukačky mne z blízka vábí hlashlas, tu v ručku tlesknouc plachou nožkou skočí mi štěstí, sladké bůžebůže, do duše, vždyť do mých snů Tvé čarné září oči,oči jak v hloubce noci jasná Venuše. A Tvůj ret praví hudbou sladkozvukousladkozvukou: „Jen vzpomínej si mne tu sám a sámsám, vždyť ráda sny tvé žehnám svojí rukourukou, jsi chrámem mým – tam spěchám k modlitbám.“ Ba jako v chrámu klenbách temných ramen modlitby lidu šeptem dozvučídozvučí, tak v srdci svém Tvá slova skládám zmámenzmámen, když v sladkém objímám Tě náručí. Vždyť víšvíš, jak Tvoje lahodí mi slova jak kvetoucímu zefír obilí, jak žádám si jich slyšet znova a stále zřít Tvůj úsměv rozmilý. 4