FIALKY.

FIALKY.
Dnes fialkový jarní den a slunko diamanty střásá, po kraji půvab rozložen, fialek věkem hledí krása, kolkolem sype vůni, v modru skřivan zas trůní. Ve hradbách města zátiš jest, tam zřídka zabloudí kdosikdosi, však krása kolem tichých cest – svůj závoj ráda nosí a v polozvadlé trávě si často sedne hravě. Tam vezdili dva kameny do hradby obložené mechem: tu rytíř – pohled plamennýplamenný – a paní s tajným vzdechem. Jak dřív, kdy v hrobce bylybyli, tak zde své dumy snilysnili. I zdá se, okem kamenným,kamenným že rytíři blesk žárný svítí.svítí, že rád by tupým mečem svým pokosil vůkol kvítí a jiskry z duše svojí stál proti škůdcům v boji. 28 Na srdci jejím kamenném jak z rány krev fialka zkvétá, a motýl černý zbloudil sem, na fialky květ dumný vzlétá; jak myšlenka by tichá zdá se, že kámen vzdychá. Zda kámen vypoví svůj žel? Aj! motýl od fialky dolů v kraj náhrobku teď zaletělzaletěl, tam román o rytířskyrytířském bolu ve kámen vtesán tvrdý, rod paní hlásá hrdý. A že ji rytíř modlou ctil, že krásu mělaměla, šperkyšperky, hrady – – a přec i kámen bolem nyl, jenž po smrti kryl její vnadyvnady, jí scházel čarný kvítek, nemělať paní dítek. Dnes fialkový jarní den, a slunko démanty střásá – – však paní dumá smutný sen; což ženě platen rod či krása? Ji za ženu jen světí čarovný úsměv dětí. 29