SATYRY A CHARAKTERY Z KOCOURKOVA.
1. ŘIDITELŘEDITEL.
Jsem ředitelem, stranou chaso, stranou!
Mne osud Nejvyššího vyvolil,
bych rozumem svým nad vše vrcholil,
a soka zničil jedinkou ranou.
Od mládí povždy snahou mojí bylo,
by jednou ze mněmě stal se učitel.
Teď dávné přání se mi dovršilo.
JaJá jsem už ředitel!
Let třicet málem pracoval jsem tiše,
by neozval se nikde žádný hlas.
Já polehoučku zrál jsem jako klas,
už nyní hlavu mohu zvednout v pýše.
Kdo z mé školy – duchem slavně zkvétá
a mnohý z ní již vyšel myslitel,
leč nedouků posud dlouhá četa –
vždyť já jsem přece ředitel.
36
Co věd se týče, to pravým jsem kosem
a knihy moje – všude zákonem;
ty veliké jsou duše výronem – – –
před nimi lepší – s dlouhým táhlým nosem.
Teď na vavřínech spáti mohu klidně
a spím též tiše – jako velitelvelitel.
Má cena v městě stoupá očividně;
vždyť přece jsem já ředitel!
Pod mojimojí péčí kvete ústav celýcelý,
jak vlastní by jej otec odchoval;
leč kdo by v mládí pro vlast horoval,
ten záhy odpyká svůj přepych smělý.
Nač vlastenčiti? Mnohý z dávných druhů,
že pro vlast svou byl jarý horlitel,
již bídně zhynul – neb je za posluhu
a já jsem přec ředitel!
37
2. VŮDCE LIDU.
Let málem dvacet bude tomu,
co z otcovského spěl jsem domu,
bych v radě hájil národ náš.
Med svobody mi plyne se rtů
a tyrany jsem proklel k čertučertu,
á pravý lidu Mesiáš!
Lid na slovo mým řečem věřil
a v době kdy se obzor šeřil,
on jasnou hvězdu ve mně zřelzřel.
Já zvoncem bít chtěl k poplachupoplachu,
bych nepřátelům nahnal strachu.
Leč ke skutkům jsem nedošel.
Mé jméno zvučné a vtip řízný;
kam příjdu – moje podobizny
na stěnách visí hrdinně.
Dnes, kdyby vše nám v rum kleslokleslo,
já i moje rázné hesloheslo,
my věčně zbudem otčině.
Lid zná mne všude, věří dosud,
že v rukou mých se zlomí osud,
jenž dlouhá spjal nás století.
Mé opravy ty obdiv budí
a nechť i mnohého to studí,
já snimis nimi počnu od dětí.
38
Toť programem, jenž musí hlásat,
že mužem jsem já pevných zásad,
jakými celý svět je chud.
Ať zvítězím, ať padnu smělesměle,
vím, že národ oslaví mne skvěleskvěle,
ač stíní mne i mohýmnohý blud.
Dnes předním jsem já demokratemdemokratem,
zítra třeba klerikálemklerikálem,
pozítří zas liberálem,
když tučný kyne promněpro mě lup.
Mou zásadou osvědčenouosvědčenou,
mnohým řádem ověnčenouověnčenou,
je povždy ,.Víc„Víc chvalchval, než tup!“
Tak možno, že má sláva vzrůstá
a jméno moje znají ústa
i ze zapadlé dědiny;
leč kdo by chtěl mi státi v cestěcestě,
buď z venku, neb pánem v městěměstě,
na toho poštvu noviny.
Jen jedno časem trápívá mne,
sese, až umru, kdo zrodí za mne,
by jak já velel národu,
neb národ, jenž bez otěží
ten udrží se jenom stěží
a nezná cenit svobodu.
39