MÉ RODIŠTĚ.

Stanislav Popelka

MÉ RODIŠTĚ.
Zde opět vidím krajinku tu blahoublahou, proud zrajících niv, smavý zlatý krajkraj, kde v luhu květ se těší milou vláhou, kde tvrdou cestu má vždy vozataj. LicLíc bezmračného léta tu siná se sklání nad obzorem k pásmu hor, tu v svitu slunce víska je jediná, tu chudých chátek tmí se valný sbor. Je v hluši té a pustém smutném tichu, kde rodný kraj a chudá moje ves, je veta po úzkosti stenu vzdychu, poslední neklid z duše mé se vznes’. Duch svěžejší a prudčej’ v srdce bije a sladkou, věrou hledíš na ten svět, vše v duši tvojitvojí novou silou žije, i naděje i důvěry tvé květ. Muk, rozmary i pochyb těžké břímě tu snímá práce neustálé šum a zas vyskočíš si jednou příměpřímě, jsi zbaven těžkých, trudných dum. Sem mezi lid, jenž prostě žiježije, myslímyslí, jenž od země, jež dobrá jeho máť, být nechce a není neodvislý, kde příbuzní žijížijí, chci i já se brát. Kde v zapoměnízapomnění jsou již mnohá jména těch, ježjiž prosti byli zášti zlob, kde těla jich jak zrnka uložena jsou v země matky lůno, tichý hrob. 10