FANTASIE ŽIVOTA.

FANTASIE ŽIVOTA.
Jak anděl míru záře jitra milá mne z mojich dum zas jemně probudila. Tajemný hlas se ozval v duši mojí a pravil mi, že v svatém tichu rána ta píseň, jež boly mé zhojízhojí, je milostným už kouzlem uschována. Noc probděná v dál prchla z mého nitranitra, já vyšel ven se vnořit v úsměv jitra. A kráčel jsem. Kam? Nevěděl jsem ani; mhly pokrývaly osněžené pláně, mně zdálo se, že klid se v duši sklání, když oko patří v roztoužení na ně. Krok stanul můj na strmém hory svahu – duch volný hledá novou v snění dráhu. Však co zde chtěl onon, dítko noci snivé, v tom poklidu, jenž ve přírodě kolem? Chtěl život vlít, v to mrtvo zádumčivé, snad svými sny, či svojisvojí touhy bolem? CiČi hledal, čeho nedalo mu žití? kdyžKdyž všecko měl, nuž čeho přál si míti? A ve myšlenkách zřel jsem v dálku snivou, kde bílý obzor s oblohou se pojil a vládl tam kdes posněženou nivou. 31 A kouzlo žití, jež mne k cíli vedlovedlo, v ráz zdálo se, že v duši mojimojí zbledlo. A v teskném citu zřel jsem ptáče šedé, jak usedlo si nízkou na křovinu, já darmo ptal se, zdaž mne k cíli vede, vždyť zas jsem cítil žití svého vinu. Tu z mládí sny mou chorou myslí táhly a jejich dojmy v struny srdce sáhly. Ó trpké jest sám sobě světem býtibýti, když všecko prchá – i co nám milo bylobylo, i mládí, sny i láska, úsměv, žitížití, když všecko v dálku stářím ustoupilo. 32