MALÁ MAŘENKA.

Stanislav Popelka

MALÁ MAŘENKA.
Má bílé čílko, hnědý vlas a rtíky, jak květ planého máku do krvava, dvě zářná očka šelmovsky tak smavá, a lichotivě za vše žvatlá díky. Co prostoty v tom jejím dětském hlase! a z daleka vždy, zda něco nesu, ptá se. A má mne ráda. K večeru vždy z dáli,z dáli mně spěchá vstříc a ručičkama tleská, k pusince špoulí ústa malá hezká; pak za ruku mne chopí šotek malýmalý, „strýčku pojď,“ tak praví a vede k hračkám do besídky, jež v zahradě u našinaší přistavěna zídky. A pak to počne. Co tu řeči, smíchu, co povídaček, hovoru a ptaní, co proseb, slibů, žertů v usmívání! Tu nachvílina chvíli jsem šťasten zas a v tichu tom odlehlém rád po denním trudu se skrání střásám umdlení a nudu. A myslím vždy, jak velké tvé štěstíštěstí, ty něžné děcko, jež ti život zlatí, v němž líčko tvé vždy více růžovatirůžovatí, vše v pořádek se mění čarné zvěstí. Ty nevíš nic o záští a zlobě, nic v příští co tě čeká době! 35