VÝKŘIK UTLAČOVANÝCH

VÝKŘIK UTLAČOVANÝCH (Z POŠTORNÉ.)
Podivné kouzlo rodná mluva tajítají, z ní zvučí dětství – doba snů a bájí, a hlaholhlahol, kterým zněly rtové matkymatky, v kruh úpomínekupomínek čarovný a sladký nám poutá duši. Zvukem této řeči v nás símě dobra vštípeno, jak předčí nad zaštízáští láskaláska, v niž vědomí se skrylo, tou řečí nejprv hlásáno nám bylo, když dítě, než mu spánek zavřel víčkavíčka, vzývalo s matkou svého andělíčka. Toť nejtklivější z pásempásem, jimiž spředen duch náš i rodný jazyk v outek jeden. Než náruč matčina, ač první budí zvěst tepla, světla v bodré našinaší hrudi, přec pro život by stačila jen zpolazpola, tu práva svá zas nastupuje škola. Jak most, jenž nad proudem dva břehy pojí, bezpečně chodce veda nad příbojipříboji, vln dravých nade srázysrázy, nad roklemi, jak střelka, jež přes šírých moří lemy loď bez úrazu v přístav jistý vodí, tak rodná řeč jest dítěti, v němž rodí se nový svět, když útlým duchem vplove do valné širé říše myšlenkové; neb na výsluní této rodné řeči um jeho zraje, mohutní vždy větší poznání obor lze mu dosáhoutidosáhnouti. 43 Z ní čerpá sílu vždy ku další pouti, až dospěje ku vytčenému cíli, až úkol školy dovršen. Touž chvíli se život opět o své pravoprávo hlásí. A rodná řeč? V žeň zdatnou, plné klasyklasy, teď žene zrno, vseté v duši mladou, tu mluvu, která vonnou se zahradou osvěty zářné seznámila dítědítě, ctí také muž vždy za jedno se cítě se všemi, kdož touže mluví řečí; byť celek jeho vědění byl větší, přec nepohrdá prostým svojím druhem, jsa štítem jeho v života boji tuhém, a vždy i směle znát se bude ku svému lidu, rodné chatě chudé. Ó pomozte nám rodné mluvy chránit oproti těm, kdož ve útrobách ranit nás hodlají; vždyť chtějí odciziti nám děti naše, duši něžné kvítí, otrávit chtějí dechem svojisvojí zlobyzloby, německá lůza – klerikáli blbí, ne ve školu – leč v duchamorné koby nám děti naše chtějí pozavírat, kde rozum jich otupí, kde zmírat a hynout bude láska ku mateři a otci, kde se letmo zpronevěří na tom, co člověku má býti svato; neb kdys budou metat kal i bláto na naši řeč, pavézu to síly; 44 krev naše zvrhne se v plod odrodilý, za čela potpot, za mozol svých dlaní sklídítesklidíte potupu a ba i pohrdání. O pomozte nám hájit mluvu rodnou, dřivdřív než-li dýku do srdcí nám v bodnouvbodnou, odvraťte ránu; bez násilí a mocimoci, neb sprostou lůzu je znaťznát’ takém po ovoci, a úkol ten mi přenecháme jiným! Jde o to, abychom si krovem stinným skráň ochránili před zážehem možným, nuž zasaďte se všichni činem svornýmsvorným – to bez odkladu – o své vlastní blaho; ta hřivna, kterou přispějete, draho se zúročí, zisk sterý bude nésti. Kdo rodnou mluvu miluje a pěstípěstí, zdaž nebe nedá úspěch jeho snaze? My nespějem po krkavců dráze, my nedychtíme cizím statkem vlásti, mi podmaňovat, jařmit, v pouta klásti, jen dědictví své rodné řeči celé zachovati. Vlast jméno vaše zlatem bude tkáti, a pozdnichpozdních věků vděk si zabezpečí, kdo halíř dá na oltář rodné řeči; nuž přistupujte s otevřenou dlaní a v dětech vykvete vám požehnání! 45