Podivné kouzlo rodná mluva tají,
z ní zvučí dětství – doba snů a bájí,
a hlahol, kterým zněly rtové matky,
v kruh upomínek čarovný a sladký
nám poutá duši. Zvukem této řeči
v nás símě dobra vštípeno, jak předčí
nad záští láska, v niž vědomí se skrylo,
tou řečí nejprv hlásáno nám bylo,
když dítě, než mu spánek zavřel víčka,
vzývalo s matkou svého andělíčka.
Toť nejtklivější z pásem, jimiž spředen
duch náš i rodný jazyk v outek jeden.
Než náruč matčina, ač první budí
zvěst tepla, světla v bodré naší hrudi,
přec pro život by stačila jen zpola,
tu práva svá zas nastupuje škola.
Jak most, jenž nad proudem dva břehy pojí,
bezpečně chodce veda nad příboji,
vln dravých nade srázy, nad roklemi,
jak střelka, jež přes šírých moří lemy
loď bez úrazu v přístav jistý vodí,
tak rodná řeč jest dítěti, v němž rodí
se nový svět, když útlým duchem vplove
do valné širé říše myšlenkové;
neb na výsluní této rodné řeči
um jeho zraje, mohutní vždy větší
poznání obor lze mu dosáhnouti.
Z ní čerpá sílu vždy ku další pouti,
až dospěje ku vytčenému cíli,
až úkol školy dovršen. Touž chvíli
se život opět o své právo hlásí.
A rodná řeč? V žeň zdatnou, plné klasy,
teď žene zrno, vseté v duši mladou,
tu mluvu, která vonnou se zahradou
osvěty zářné seznámila dítě,
ctí také muž vždy za jedno se cítě
se všemi, kdož touže mluví řečí;
byť celek jeho vědění byl větší,
přec nepohrdá prostým svojím druhem,
jsa štítem jeho v života boji tuhém,
a vždy i směle znát se bude
ku svému lidu, rodné chatě chudé.
Ó pomozte nám rodné mluvy chránit
oproti těm, kdož ve útrobách ranit
nás hodlají; vždyť chtějí odciziti
nám děti naše, duši něžné kvítí,
otrávit chtějí dechem svojí zloby,
německá lůza – klerikáli blbí,
ne ve školu – leč v duchamorné koby
nám děti naše chtějí pozavírat,
kde rozum jich otupí, kde zmírat
a hynout bude láska ku mateři
a otci, kde se letmo zpronevěří
na tom, co člověku má býti svato;
neb kdys budou metat kal i bláto
na naši řeč, pavézu to síly;
krev naše zvrhne se v plod odrodilý,
za čela pot, za mozol svých dlaní
sklidíte potupu a ba i pohrdání.
O pomozte nám hájit mluvu rodnou,
dřív než-li dýku do srdcí nám vbodnou,
odvraťte ránu; bez násilí a moci,
neb sprostou lůzu je znát' takém po ovoci,
a úkol ten mi přenecháme jiným!
Jde o to, abychom si krovem stinným
skráň ochránili před zážehem možným,
nuž zasaďte se všichni činem svorným –
to bez odkladu – o své vlastní blaho;
ta hřivna, kterou přispějete, draho
se zúročí, zisk sterý bude nésti.
Kdo rodnou mluvu miluje a pěstí,
zdaž nebe nedá úspěch jeho snaze?
My nespějem po krkavců dráze,
my nedychtíme cizím statkem vlásti,
mi podmaňovat, jařmit, v pouta klásti,
jen dědictví své rodné řeči celé zachovati.
Vlast jméno vaše zlatem bude tkáti,
a pozdních věků vděk si zabezpečí,
kdo halíř dá na oltář rodné řeči;
nuž přistupujte s otevřenou dlaní
a v dětech vykvete vám požehnání!