VÝKŘIK UTLAČOVANÝCH

Stanislav Popelka

Podivné kouzlo rodná mluva tají, z zvučí dětstvídoba snů a bájí, a hlahol, kterým zněly rtové matky, v kruh upomínek čarovný a sladký nám poutá duši. Zvukem této řeči v nás símě dobra vštípeno, jak předčí nad záští láska, v niž vědomí se skrylo, tou řečí nejprv hlásáno nám bylo, když dítě, než mu spánek zavřel víčka, vzývalo s matkou svého andělíčka. Toť nejtklivější z pásem, jimiž spředen duch náš i rodný jazyk v outek jeden. Než náruč matčina, první budí zvěst tepla, světla v bodré naší hrudi, přec pro život by stačila jen zpola, tu práva svá zas nastupuje škola. Jak most, jenž nad proudem dva břehy pojí, bezpečně chodce veda nad příboji, vln dravých nade srázy, nad roklemi, jak střelka, jež přes šírých moří lemy loď bez úrazu v přístav jistý vodí, tak rodná řeč jest dítěti, v němž rodí se nový svět, když útlým duchem vplove do valné širé říše myšlenkové; neb na výsluní této rodné řeči um jeho zraje, mohutní vždy větší poznání obor lze mu dosáhnouti. Z čerpá sílu vždy ku další pouti, dospěje ku vytčenému cíli, úkol školy dovršen. Touž chvíli se život opět o své právo hlásí. A rodná řeč? V žeň zdatnou, plné klasy, teď žene zrno, vseté v duši mladou, tu mluvu, která vonnou se zahradou osvěty zářné seznámila dítě, ctí také muž vždy za jedno se cítě se všemi, kdož touže mluví řečí; byť celek jeho vědění byl větší, přec nepohrdá prostým svojím druhem, jsa štítem jeho v života boji tuhém, a vždy i směle znát se bude ku svému lidu, rodné chatě chudé. Ó pomozte nám rodné mluvy chránit oproti těm, kdož ve útrobách ranit nás hodlají; vždyť chtějí odciziti nám děti naše, duši něžné kvítí, otrávit chtějí dechem svojí zloby, německá lůzaklerikáli blbí, ne ve školuleč v duchamorné koby nám děti naše chtějí pozavírat, kde rozum jich otupí, kde zmírat a hynout bude láska ku mateři a otci, kde se letmo zpronevěří na tom, co člověku býti svato; neb kdys budou metat kal i bláto na naši řeč, pavézu to síly; krev naše zvrhne se v plod odrodilý, za čela pot, za mozol svých dlaní sklidíte potupu a ba i pohrdání. O pomozte nám hájit mluvu rodnou, dřív než-li dýku do srdcí nám vbodnou, odvraťte ránu; bez násilí a moci, neb sprostou lůzu je znát' takém po ovoci, a úkol ten mi přenecháme jiným! Jde o to, abychom si krovem stinným skráň ochránili před zážehem možným, nuž zasaďte se všichni činem svorným to bez odkladuo své vlastní blaho; ta hřivna, kterou přispějete, draho se zúročí, zisk sterý bude nésti. Kdo rodnou mluvu miluje a pěstí, zdaž nebe nedá úspěch jeho snaze? My nespějem po krkavců dráze, my nedychtíme cizím statkem vlásti, mi podmaňovat, jařmit, v pouta klásti, jen dědictví své rodné řeči celé zachovati. Vlast jméno vaše zlatem bude tkáti, a pozdních věků vděk si zabezpečí, kdo halíř na oltář rodné řeči; nuž přistupujte s otevřenou dlaní a v dětech vykvete vám požehnání!

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

národ, volnost, prapor, vítězství, český, vlast, svoboda, dějiny, heslo, bojovník

301. báseň z celkových 1358

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Ukolébavka. (A. K. Lešan)
  2. ČESKÉ PRÁCI (Bohdan Kaminský)
  3. Báj o proroku. (Augustin Eugen Mužík)
  4. Giordano Bruno. (Jaroslav Vrchlický)
  5. Nářek. (Jaroslav Vrchlický)
  6. PÍSEŇ NÁRODNÍ. (Augustin Eugen Mužík)
  7. Písně k moři. (Milan Fučík)
  8. 1881. (Jaroslav Vrchlický)
  9. Z NAŠÍ DOBY. (Antonín Klášterský)
  10. JMENEM PŘÍRODY. (Eliška Krásnohorská)