Stíny a odlesky (1911)

Pele-mele (sbírka vešů), Stanislav Popelka

Diplomatická verze Ediční verze
STANISLAV POPELKA:
STÍNY A ODLESKY. (PELE MELE.) – SBÍRKA VERŠŮ –
NÁKLADEM KNIHKUPECTVÍ A. HOFFMANNA VYTISKLA KNIHTISKÁRNA V. KLEMENSE. V CHLUMCI n. C.
[I]
UPOMÍNKY (slečně Aničce Sekorové.)
Když v letním jitru kráčím v širé kraje a oko moje po těch luzích těkátěká, zas ono slzou lásky taje, leč starý smutek zvolna usínaje se nových žárů už nikdy nedočeká. Ten tichý klid, jenž duši mé tak milý se v rozbouřené moje nitro snáší, z těch tmavých lesů zefýr ke mně pílí, z těch šumných vlnek něžná touha kvílí a dumy z čela – tíseň z prsou plašíplaší. Slyš! Tam v dàlídálí zazněl zvonek malý a rozlétl se širošírou plání – pak dozněl tiše ve mlhavé dáli – v mém srdci touhy zas se rozelkaly a hlava má se na trudná prsa sklánísklání. 1
SONETA (slečně Aničce Sekorové.)
Tak zřel jsem Tebe naposlednaposled. Ten čarný zjev Tvých zraků záblesk milý, jež v duši mé zář jitra probudilyprobudily, zřel v háji jsem kdys naposled. Ta touha, jež dosud v ňadrech mladých spala, svou hlavu k prvním činům vzpjala – ta zachvěla se naposled. – – – Ta píseň má, jež zrodila se v bolu a ptala se, zda dále půjdem spoluspolu, ta pěla Tobě naposled. Já spatřil Tebe naposled. Leč láska má Tvých zraků na výsluní ta v prsou doposud mi bouřně duní a nezaplála naposled. 2
PŘÁTELSTVÍ (slečně Aničce Sekorové.)
Ne krásy vděk, jenž zdobí Tvoje čeločelo, ni vnada mámivá nepoutá mne k Tobě. Proč rád tě vídám, to v písních sterých zněloznělo, to není srdce – tím to nezachvělo – toť plamen přátelství je čistýčistý, jenž uhasíná v hroběhrobě. Vyslovit správně se to družko nedánedá, to dá se přítelko má cítit pouze, jest osudem již rád, že člověk hledá co duši jeho ze všednosti zvedá a rád že snívá – v marné třeba touze. Věř mi, že často povzdech se rtů slétl, když zřel jsemjsem, jak rámě Tě svírá jinéjiné, však pomyslil jsemjsem, ač mne bol ten hnětl: „Vždyť pro mne květ vonný nevykvetl a vášeň vzniklá tak jako sen mine.“ Tvé milé oko divné kouzlo hostíhostí, mně zdá se vždy, že číst v Tvé duši lze mimi. Ty klenot máš, jenž zve se upřímnostíupřímností, to lidem druhu mého k úctě dostidosti, vždyť mám tak málo přátel na té zemi! 3
V UPOMÍNKÁCH (slečně Aničce Sekorové.)
Když v lese lehnu tiše přemýšleje a příroda mi sedí u hlavy a jasných břízek huštinami kreje jen zpola obzor dálný, mlhavý, když zřímzřím, jak mráčky táhnou k jihujihu, a kukačky mne z blízka vábí hlashlas, tu v ručku tlesknouc plachou nožkou skočí mi štěstí, sladké bůžebůže, do duše, vždyť do mých snů Tvé čarné září oči,oči jak v hloubce noci jasná Venuše. A Tvůj ret praví hudbou sladkozvukousladkozvukou: „Jen vzpomínej si mne tu sám a sámsám, vždyť ráda sny tvé žehnám svojí rukourukou, jsi chrámem mým – tam spěchám k modlitbám.“ Ba jako v chrámu klenbách temných ramen modlitby lidu šeptem dozvučídozvučí, tak v srdci svém Tvá slova skládám zmámenzmámen, když v sladkém objímám Tě náručí. Vždyť víšvíš, jak Tvoje lahodí mi slova jak kvetoucímu zefír obilí, jak žádám si jich slyšet znova a stále zřít Tvůj úsměv rozmilý. 4
UČITELKA.
Tak denně zřím ji bledoubledou, velkou jak lilii na svém něžném stvolustvolu, jde volným krokem v blízkou školuškolu, je maličkých těch ona učitelkou. *
Byl mráz a vítr hvízdal venku jak rychlý honec za nezbednou fenou.fenou, ji tehdy našli zabalenou u dveří v chudou, bídnou plenkuplenku. Kdo nenakrmí hladné ptáče, když u okénka poprosí tě? Kdo nepozvédnenepozvedne malé dítědítě, když u nohou se rozpláče? I pozvedli ji, k ní se sklánisklání tak něžně lidé dobří, chudí; vždyť prý to boží obdiv budí a ten prý dá s dětmi požehnání. A plno je ho v každém koutku a jako růže jeho tváře, již chopilo se slabikáře a odhazuje drobnou loutku. *
5 Dnes? Často zřím ji bledou, velkou jak Iilii na svém něžném stvolu, jde krokem volným v blízkou školuškolu, je malých těch dětí učitelkou. Tak co jí siré dáno jednou, těm malým dětem péči platí, jim pohádkami život zlatí – – Proč? To ti malí neprohlédnou. Nechť jsou jen snové jich čistí, a květem postlány jich dráhy; proč na jich zlaté hlavy záhy,záhy by napadlo snů svadlé listí? 6
SEN.
Zde v tichém temnu javorůjavorů, když bledá lůna plane v obzoruobzoru, tak často snívám ruce spjaté v klínu; a nad hlavou zde sešlý javor s bukem andílka as věčně napřaženým lukem mi zakrývají ve svém stínu. A usmívá se lásky hravý rek, já dýši slastnou vůni z fialek – podle stezky cítím rozmarinu. „Ó nemiř! Nikoho teď hravým šípem již nezraníš sám stížen věku vtipemvtipem, ó marně hledíš ze svůdného stínu.“ Zas v němém lůně zmlklé zahrady dlím, mysl v poutech chmurné nálady, mé srdce teskné dumá – buší – –,buší – – Teď vítr pohnul stínu haluzemi – – šíp Amorův hle – zvětralý pad’ k zemi. 7
NECTAVSKÉ ÚDOLÍ.
Je ráj to věru! Horské údolíčko milémilé, jímž podél běží potok čtveračivý zde onde houštím kryt, kde v roztoužilé se písně šerem hrouží slavík snivý a hlučném plesu ptactva motýl hravý o závod s včelkou oblétá květ smavý. Je ráj to věru! Nad kyprými břehy, v nich bujné trsy pomněnek se smějí a k nebi točí očka plná něhy, se topoly a snivé olši chvějí a v listu jejich tiché šelestění se mísí bzukot včelek a ptáků pění. Je ráj to věru! Sem i z boží říše byl jasnolící anděl seslán k zemi; kam dýchne ten, vše rajským blahem dýše, kam vkročí, zem se zaskví květy všemi; kam pohlédnepohlédne, vše zjasní v září skvělé, ba v očích těch je hvězdné nebe celé. Je ráj to věru! V prostřed údolíčka se říčka na mlýn žene jarým krokemkrokem, mlýn zvučně klape, kol pak vlaštovička si kořist lapá bystrým nad potokem a sem i tam se vznáší v chvatném spěchuspěchu, by nepřilétla prázdna pode střechu. 8 Vítej mimi, Ty milý, tichý kraji! Vítej mimi, Ty něžný anděle! Novým žitím zem jak kypí v máji pestrý květ, kdy luhy postele, teplým slunkem vše když okřívá i mé srdce vámi okřívá. Rád k vám zajdu. Zde jak zašeptají nad hlavou mi stromky omšelé, modré zvonky jak mne uvítají s libou vůní doušky zardělézardělé, zřím-li jak ta voda pěnivá šumíc kvapí tamtam, kde přebývá nevinný ten anděl sladkých bájíbájí, na sta hned mi srdce prochvívá a jak mušky světlo oblétají proud snů zlatých nitro oblévá. 9
MÉ RODIŠTĚ.
Zde opět vidím krajinku tu blahoublahou, proud zrajících niv, smavý zlatý krajkraj, kde v luhu květ se těší milou vláhou, kde tvrdou cestu má vždy vozataj. LicLíc bezmračného léta tu siná se sklání nad obzorem k pásmu hor, tu v svitu slunce víska je jediná, tu chudých chátek tmí se valný sbor. Je v hluši té a pustém smutném tichu, kde rodný kraj a chudá moje ves, je veta po úzkosti stenu vzdychu, poslední neklid z duše mé se vznes’. Duch svěžejší a prudčej’ v srdce bije a sladkou, věrou hledíš na ten svět, vše v duši tvojitvojí novou silou žije, i naděje i důvěry tvé květ. Muk, rozmary i pochyb těžké břímě tu snímá práce neustálé šum a zas vyskočíš si jednou příměpřímě, jsi zbaven těžkých, trudných dum. Sem mezi lid, jenž prostě žiježije, myslímyslí, jenž od země, jež dobrá jeho máť, být nechce a není neodvislý, kde příbuzní žijížijí, chci i já se brát. Kde v zapoměnízapomnění jsou již mnohá jména těch, ježjiž prosti byli zášti zlob, kde těla jich jak zrnka uložena jsou v země matky lůno, tichý hrob. 10
SIROTEK.
I.
Ta noc tak temná, nevlídná a dlouhádlouhá, ba zdá se mi, že příroda se rouhá, že s večerem shas’ den už světu slední a že už se nikdy více nerozední. Ten blankyt samý mrak a tíže, jak satan sám by poukryl ho křídlemkřídlem, vždytvždyť noc je první v květnu ve měsíci a celý svět jak věčný sen je spící – – – je přece časčas, kdy slavík písně pěje, je noc, již líčí staré epopejeepopeje, co plnou vůní jasu lahodností, jež starý taj a kouzlo v sobě hostí, v níž po paprsku Láska k nám se sklání a zve lidstvo v ples i milování – kdy každý koutek světa jejím sídlem. Teď slavíku však tony v hrdle zmřely, on spí a s ním spí svět ten celýcelý, jak děcko dříme v lůně rodné matkymatky. Však hle – tam náhle zář se temnem deredere, za mračnem rdí se nové mračno šeré a tam již mih’ se paprsk slunka prvý tak růmněnnýrůměný, jak byl by zbarven krví. Ach umřiumři, nocínoci, a dnedne, vrať se zpátky. 11 II.
Na loži v mdlobě leží žena bledábledá. Dech trhavý ji časem ňadra zvedá a slabý sten se z úst jí ozve chvílichvíli, toť žena matka – obraz lidské síly. Sem pojďte blíž a na ní pohlédnětepohlédněte, kdož utrpením snad honosit se chcete, a čtěte v tváři bolem sesínalé, jak vaše rány lehké jsou i malé, a máte-li jen oči – lidské oči, uzříteuzříte, jak se jí kol skráně točí koruna bolu – mitra mučennická, v nižníž božské rovná skví se hlava lidskálidská. Nelitujete ženu – velebte ji! Vám druha dalo – čisté lůno jejíjejí, on žije s vámi – kdybyste ho znali, spíš byste – věřte – nad ním zaplakali. A ret jejíjejí, bolestibolestí jenž zněměl, řek’ děcku prvněprvně: „Tys na svět přijít neměl.“ A přec je láskou ku svým ňadrům vila, však krátce jen – pak se ve hrob skryla. 12 III.
Žil – dospěl – a přec děckem posudposud. Nedivte sese, hrozně hrál s ním osudosud, nebylo ruky – jež by ho snad vedla, a že mu záhy mladistvá tvář zbledla, to pouze zla a hříchu stopa není, toť též je znakem běd a utrpení. Zvete nešťastným jej, zlým přec nezvěte hoho, kdybyste hledět mohli v bolné srdce jeho, tam našli byste zášti velmi málo. Květ srdce první jen krutý mráz mu spálil dech lásky, blaha svět mu jedem zkazil – on divě vypil ji až skorem na dno; byl mlád a moh’ – tu v hřích se klesá snadno. On plýtval nejdražšími statky a nikdo nebylnebyl, kdo by křikl „Zpátky!“ on dále pádilpádil, až letem tím se znavil a pohléd’ zpět – když divý krok svůj stavil. Chtěl vrátit se – to nemožno již bylo, vše pozbyl již – vše ve hrob se mu skrylo a samotna se viděl v hrobě státistáti, neměl slz – by moh’ se vyplakati. 13 IV.
On pozbyl vše – co mu ještě zbylo, to k životu mu více nestačilo; že přece žije – tomu nedivte se – vždyť srdce lidské příliš mnoho snese. Jest někdy lékem čas a jindy skryje pozvolna všecko závoj apathie. V něm zanikla též všecka víra v štěstí, on odhodlán jen – břímě dále nésti, zvyk’ temnotě, jež zela kolem něho od smutné chvíle narození jeho, nezoufal dále trpkým nad údělem a do boje šel s jasným, hrdým čelem. A osud, co mu rubáš bídy utkal, za náhradu mu v ruku lýru vnutkal; když pak jej hnus a nuda světa tísnítísní, on útěchu přec najde ve své písni. Ten jeho zrak si slzou neuleví, on všechen bol svůj vlije ve své zpěvy, jen tělem sloučen jsa s tou pouští nahou, však jeho duch – ten světlou kráčí dráhou, kam smavý hošík tváře něžně bledé jej v kraje snů a tužeb jeho vede a všecky květy-li mu rozervete, tu píseň jeho, tu mu nevezmete. 14 V.
Ztich zcela již, jen časem toho želí, že nemá toho, jemuž by ty písně znělyzněly, a při všem klidu přece něčím strádá. Ta duše jeho – ještě příliš mladámladá – zda šťastnou muž’ být ještěještě, kdož ví? Když zřek se lásky, neznav její cenu. *
Tak jak se blesk do skály vryje tvrdétvrdé, tak v jeho srdce vychladlé a hrdé cit pravé lásky náhle mocně vniknul – a on, jenž myslil, že již všemu zvyknul, zřel náhle vábně kynout život nový, žár touhy, čím dál víc mu v hrudi plane, okusit slasti dosud nepoznané – a marný boj! On vnadou blaha zmámen toužně rozpjal obé chvějných ramen a v náruč vroucí vinul onu ženu, v jejímž snivém, touhy plném okuoku, když rozhlížel se světa po široku, mu hvězda lásky čarokrásně vzplála a stín i temno – rázem zažehnala. Kéž nezhasne ti nikdy Její světlo! nadNad hrobem Tobě útlé kvítko zkvětlo – ó chraň jeje, chraň! Hle nemáš otce matky – je láska všímvším, vždyť život zas tak krátký! 15
NÁPIS NA STARÉM MEČI.
Na prahu zbrojnice jsem stanul zamyšlen. Kov zašlý starých práchnivících zbraní skly barevnými štíhlých oken gótických narudlou září barvil úsvit ranní – – – – a po parketách vrhal pestrý duhy pás. Vzduch kolem dýchal plísní zašlých věků a z rámurámů zaprášených mezi krunýři v tlum zbraní zřely přísné tváře reků. Tu mezi zbrojímzbrojí gigantických rozměrůrozměrů, již nesly chrabré plece bohatýrů, pohozen v koutě leží starý mečmeč. „Za vlast a krále, za volnost i víru“ – – rzí rozhlodaný nápis v ocel jeho vryt. Ó mrtvý svědku velkých snah a skutků! tajemné zvěsti tvojitvojí zcela rozumí jen zadumaný básník ve svém smutku, jen on tě chápe ve tvých nekonečných snech, ten vznětvznět, to nadšení, jež vedlo rukuruku, kdy v ocel ryla slova plamenná, jen jeho hruď tu všecku pojme muku. Tu mrazem dýše z pergamenu kroniky v prach zdeptaného národa – ó víry a laskylásky k vlasti svaté zápaly! Dnes chvíte se jen ve lkavychlkavých strunách lyry. 16 V ty básník sáhne bouří svojích dumdum, kdy rudou stopou našich dějin kráčí – sál zalil se v šer; mně zdálo se, že z kouta, kde temné se stíny mračímračí, kdos velký mezímezi zbrojizbrojí zvolna vstal a síní přešel dlouhým, vážným krokem. V tlum stínů zahalen, zpět ohledohléd se a slzou zvlhlým zadíval se okem v kout ozářený rudou záplavou, kde mezi štíty mrtvých bohatýrů stál starý, rezavý meč s nápisem: Za„Za vlast a krále – za volnost a víru!“ 17
NA POCIZENÉ ZEMI (slovutnému basníkubásníku Petru Bezručovi.)
Buď rodný kraji pozdravenpozdraven, buď pozdravenpozdraven, ty černý kraji! Tys krásný jako libý sen a půvabem svým roven ráji! Kdo jat by nebyl velebou Tvé krásy vida nesčíslnénesčíslné, kdo neplesal by nad Tebou Tvé vida nivy divuplné? A přec čarokrásná pláň, když oko mé na Tě zírá, mně smutek zastiňuje skráň a srdce tesknotou mi zmírá. My svoji zvali jsme tu zemzem, jež byla naše rodná zemězemě, teď němčourů rod se vetřel sem a ráj náš hostí sprosté lůzy plémě. List někdy z dávnověkých dob se najde, na nějž činy reků kdos napsal písmem plných zdobzdob, jenž drahně zachoval se věků. V moc cizákovu přišel list. Ten vymazat dal stará slova, neb neznal toho písma číst, a napsati dal slova nová. 18 Tys takým listemlistem, domove! Náš prapradětprapraděd v něj vepsal svoje díladíla. Tu zněli naši zvukovézvukové, tu naše píseň hlaholila. Teď umlk’ našich písní plesples, neb unik’ před němčoury plašeplaše, jeť cizácké město, cizá ves, jen hroby jsou tu naše. A proto čarokrásná pláň, když oko mé na Tě zírázírá, mi smutek zastiňuje skráň a srdce – tesknotou mi zmírá. 19
NÁLADY A BALADY.
[21]
VÁNOČNÍ POVÍDKA.
Šel satan cestou osamělouosamělou, kde strmí k mrakům štíty skal, kde poutník zřídka nohou smělou zavátou stezku pošlapal. Kol samý sníh; na skále chudé svou divou píseň vichr hude i metá sněhy – samý ledled, kam schoulen satan – v skálu sed.’sed’. Ztich’ vítr; kraj se pustý mění, aj kynul rukou černý host: přes tmavou propast v okamžení se klene z ledu jasný most: a novým kynem divy tvoří, tu ze sněhu se duše noří, jež dnem k půlnoci letem v dál ve světě satan nachytal. Tlesk’ v ruce, úsměv maje v líci, a rázem obživ celý dav; tam smělou rukou cizí svíci v svůj šibal ukryl režný háv; tu jiný kdesi v kruchty stínu místo by zpíval Hospodinu, jak Říman číši Bakcha znalznal, tak v mžiku sem ho ďábel vzal. 23 Zde boháč hrdě ubohého od dveří zahnal ven, však také kletbu všeho zlého, že chuďas přál – tak přišel sem; i kníže s vozem – párem koní přes ledný most sem v trysku zvoní! Proč ten? Na bouřný jeho hlas pro koně sluha zlomil vaz. Jde vojín hrdý bystrým krokemkrokem, už lakomce tam dohání – na prsou řády, mnohým rokem však těžké činí pokání: na obě paže vaky dány, v nich válečné jsou jeho plány! Tu bankéř belhá o holi, že na lidu dřel mozoly! Co zboží špatné, lehkou váhu za drahý peníz dávali, těch kopu za dobrou tu snahu ďas v sněžný závoj zahalí. Tu graciosně kráska kráčíkráčí, na marnivost čí kapsa stačí? A za ní bez všech orací se opilý hejsek potácí. 24 Bachratý mnich nedbale své žalmy zpívázpívá, však marný ohlas jeho dum! Že místo žaltář ctil číš pivapiva, zde opilý žmoulí cingulum. Tam vyschlý krejčík sebou klátí – však jeho kousky znáteznáte, zlatí. I mistr švec dán na vážky, že tenké dělal podrážky. Zas bába s jazykem tu dračím se kloní černé milosti, jiný se vleče krokem račím na rtu s úsměvem sladkostisladkosti, ten „lidumilem“ zvát se dával a jměním cizím v karty hrával – – tu zcopatělý byrokrat satanu v černou náruč pad.’pad’. Tak duše křepčí kolem ďasa. V tom slyš: vánoční znameníznamení. ‚VV ráz zmizí satan, jatá chasa za zvuku zvonů kameníkamení. ,Gloria„Gloria!“ lidstvo v půlnoc zpívá. Tam pusto, kde dřív orgij’ divádivá, kde sněžné strmí stíny skalskal, jen vichr bouří pozalkal. 25
Z DALŠÍCH POTULEK SATANOVÝCH.
A opět se brodil satan světem širokýmširokým, až stanul kdys znaven pod kopcekopcem vysokým. Zde klášter zbožných mnichů stál a před jeho fortnou na prahu seděsedě, vesele do světa hledě bachratý páter Františkán veselou odrhovačku jakous na housličky hrál. Satan poslouchal to chvíli – pak se zdvih’zdvih’, bylť v tom okamžení zvuk housliček stich’ Hleďe na klášterní sad potichu se smálsmál, vždyť mu osud vzácný úlov pro peklo zas přál. Zde páter Lukáš s kuchařinkou sedělseděl, vnadnou děvici objímal – o zradě však nevěděl. Satan mrštným okem ruče přelitpřelil sad a šťastnému párku zabočil hned v zad. Teď stanul. Popošel jim vstřícvstříc, páter Lukáš chvěje se a bled nevěděl rozpaky teď hnedhned, co měl by říc.’říc’. „I známe to. Mám to potěšení vám představit se o znění, ač jméno mé není překrásné, přec znejte mne! „JsemJsem satan– kníže pekelné!pekelné!“ 26 Panně kuchařince zmizel růměn s tváří. Zbledla. Nad hlavou satana se mihla, bože! – s hrůzou vzkřikla, potvora s ohnivou rudou září. Satan uchvátil miláčky teď obaoba, na tváři jeho mísila s chechtotem se zlobazloba, „otče Lukáši, zde je tvoje Věra, tys synem mýmmým, ona moje dcera; buďte vděčni štěstí, jež vás spolu svedlo.“ Zdvih se vítr a satan zmizel s oběma teď v peklo. 27
FIALKY.
Dnes fialkový jarní den a slunko diamanty střásá, po kraji půvab rozložen, fialek věkem hledí krása, kolkolem sype vůni, v modru skřivan zas trůní. Ve hradbách města zátiš jest, tam zřídka zabloudí kdosikdosi, však krása kolem tichých cest – svůj závoj ráda nosí a v polozvadlé trávě si často sedne hravě. Tam vezdili dva kameny do hradby obložené mechem: tu rytíř – pohled plamennýplamenný – a paní s tajným vzdechem. Jak dřív, kdy v hrobce bylybyli, tak zde své dumy snilysnili. I zdá se, okem kamenným,kamenným že rytíři blesk žárný svítí.svítí, že rád by tupým mečem svým pokosil vůkol kvítí a jiskry z duše svojí stál proti škůdcům v boji. 28 Na srdci jejím kamenném jak z rány krev fialka zkvétá, a motýl černý zbloudil sem, na fialky květ dumný vzlétá; jak myšlenka by tichá zdá se, že kámen vzdychá. Zda kámen vypoví svůj žel? Aj! motýl od fialky dolů v kraj náhrobku teď zaletělzaletěl, tam román o rytířskyrytířském bolu ve kámen vtesán tvrdý, rod paní hlásá hrdý. A že ji rytíř modlou ctil, že krásu mělaměla, šperkyšperky, hrady – – a přec i kámen bolem nyl, jenž po smrti kryl její vnadyvnady, jí scházel čarný kvítek, nemělať paní dítek. Dnes fialkový jarní den, a slunko démanty střásá – – však paní dumá smutný sen; což ženě platen rod či krása? Ji za ženu jen světí čarovný úsměv dětí. 29
Z AMOROVA KOMMENTÁŘE.
Ó svaté ticho osamělých míst, kdy vzduchem létne jenom svadlý list s prořidlé klenby starých kaštanůkaštanů, já zamýšlen jdu cestou v žlutém písku a v přízni plachých snů pláč fontánů se mísí s hravým smíchem vodotrysku. Co dřív pod stínem jilmů, javorů se rozpřádalo lásky hovorůhovorů, jichž Satyr kamenný byl svědek němýněmý, vše slyšel. Polibky i dívčí smích, on skrýší psaníček byl růžových a za milenci hleděl alejemi. Teď nevíneví, cože mu v síť babího léta jak šedým vláknem vítr hlavu splétásplétá, že ve schůzce je podjeseň a zima, jich sladká psaničkapsaníčka – že zrudlé listílistí, v němž vítr u nohou mu svíštísvíští, on kloní hlavu omšelou a dřímá. 30
FANTASIE ŽIVOTA.
Jak anděl míru záře jitra milá mne z mojich dum zas jemně probudila. Tajemný hlas se ozval v duši mojí a pravil mi, že v svatém tichu rána ta píseň, jež boly mé zhojízhojí, je milostným už kouzlem uschována. Noc probděná v dál prchla z mého nitranitra, já vyšel ven se vnořit v úsměv jitra. A kráčel jsem. Kam? Nevěděl jsem ani; mhly pokrývaly osněžené pláně, mně zdálo se, že klid se v duši sklání, když oko patří v roztoužení na ně. Krok stanul můj na strmém hory svahu – duch volný hledá novou v snění dráhu. Však co zde chtěl onon, dítko noci snivé, v tom poklidu, jenž ve přírodě kolem? Chtěl život vlít, v to mrtvo zádumčivé, snad svými sny, či svojisvojí touhy bolem? CiČi hledal, čeho nedalo mu žití? kdyžKdyž všecko měl, nuž čeho přál si míti? A ve myšlenkách zřel jsem v dálku snivou, kde bílý obzor s oblohou se pojil a vládl tam kdes posněženou nivou. 31 A kouzlo žití, jež mne k cíli vedlovedlo, v ráz zdálo se, že v duši mojimojí zbledlo. A v teskném citu zřel jsem ptáče šedé, jak usedlo si nízkou na křovinu, já darmo ptal se, zdaž mne k cíli vede, vždyť zas jsem cítil žití svého vinu. Tu z mládí sny mou chorou myslí táhly a jejich dojmy v struny srdce sáhly. Ó trpké jest sám sobě světem býtibýti, když všecko prchá – i co nám milo bylobylo, i mládí, sny i láska, úsměv, žitížití, když všecko v dálku stářím ustoupilo. 32
LESNÍ VILA.
Mně zjevila se v zátiší, kde rozkvétaly sněženky, kde potok spěchal z huštiny a líbaly se poměnkypomněnky. A zněla v písní ptáčete, jí voněl svěžích květukvětů dech, její stopa lehounká ztratila kyprý lesní mech. Mně pravdou byly pohádky, jež světí Vesna památkou; jen jeden zjev; ten jediný mi bude věčně pohádkou! 33
VZKŘÍŠENÍ.
Ty nevíš aniani, noci zádumčivázádumčivá, jak luzná zář mé nitro v souzvuk ladíladí, však dobře víš, co z blouznivého mládí v mém srdci posud v spánku odpočívá. Mé prchlo dětství – nová doba kyne; prv snil jsem jen, teď probouzí se činyčiny, v mé mladé duši vznikly názory zas jiné. To píseň má, již tón v mou duši splývá mým ku citům, jež vábivě se řadí, mé srdce rozohněné mile chladí, ach v snění mém jsi něžná, čarotklivá! V tmu pohlížím; již mlha v dáli pílípílí, zřím východ plát a zkvétat den zas jiný. Ó vítej mi Ty, jenž skýtáš k činům síly! 34
MALÁ MAŘENKA.
Má bílé čílko, hnědý vlas a rtíky, jak květ planého máku do krvava, dvě zářná očka šelmovsky tak smavá, a lichotivě za vše žvatlá díky. Co prostoty v tom jejím dětském hlase! a z daleka vždy, zda něco nesu, ptá se. A má mne ráda. K večeru vždy z dáli,z dáli mně spěchá vstříc a ručičkama tleská, k pusince špoulí ústa malá hezká; pak za ruku mne chopí šotek malýmalý, „strýčku pojď,“ tak praví a vede k hračkám do besídky, jež v zahradě u našinaší přistavěna zídky. A pak to počne. Co tu řeči, smíchu, co povídaček, hovoru a ptaní, co proseb, slibů, žertů v usmívání! Tu nachvílina chvíli jsem šťasten zas a v tichu tom odlehlém rád po denním trudu se skrání střásám umdlení a nudu. A myslím vždy, jak velké tvé štěstíštěstí, ty něžné děcko, jež ti život zlatí, v němž líčko tvé vždy více růžovatirůžovatí, vše v pořádek se mění čarné zvěstí. Ty nevíš nic o záští a zlobě, nic v příští co tě čeká době! 35
SATYRY A CHARAKTERY Z KOCOURKOVA.
1. ŘIDITELŘEDITEL.
Jsem ředitelem, stranou chaso, stranou! Mne osud Nejvyššího vyvolil, bych rozumem svým nad vše vrcholil, a soka zničil jedinkou ranou. Od mládí povždy snahou mojí bylo, by jednou ze mněmě stal se učitel. Teď dávné přání se mi dovršilo. JaJá jsem už ředitel! Let třicet málem pracoval jsem tiše, by neozval se nikde žádný hlas. Já polehoučku zrál jsem jako klas, už nyní hlavu mohu zvednout v pýše. Kdo z mé školy – duchem slavně zkvétá a mnohý z ní již vyšel myslitel, leč nedouků posud dlouhá četa – vždyť já jsem přece ředitel. 36 Co věd se týče, to pravým jsem kosem a knihy moje – všude zákonem; ty veliké jsou duše výronem – – – před nimi lepší – s dlouhým táhlým nosem. Teď na vavřínech spáti mohu klidně a spím též tiše – jako velitelvelitel. Má cena v městě stoupá očividně; vždyť přece jsem já ředitel! Pod mojimojí péčí kvete ústav celýcelý, jak vlastní by jej otec odchoval; leč kdo by v mládí pro vlast horoval, ten záhy odpyká svůj přepych smělý. Nač vlastenčiti? Mnohý z dávných druhů, že pro vlast svou byl jarý horlitel, již bídně zhynul – neb je za posluhu a já jsem přec ředitel! 37 2. VŮDCE LIDU.
Let málem dvacet bude tomu, co z otcovského spěl jsem domu, bych v radě hájil národ náš. Med svobody mi plyne se rtů a tyrany jsem proklel k čertučertu, á pravý lidu Mesiáš! Lid na slovo mým řečem věřil a v době kdy se obzor šeřil, on jasnou hvězdu ve mně zřelzřel. Já zvoncem bít chtěl k poplachupoplachu, bych nepřátelům nahnal strachu. Leč ke skutkům jsem nedošel. Mé jméno zvučné a vtip řízný; kam příjdu – moje podobizny na stěnách visí hrdinně. Dnes, kdyby vše nám v rum kleslokleslo, já i moje rázné hesloheslo, my věčně zbudem otčině. Lid zná mne všude, věří dosud, že v rukou mých se zlomí osud, jenž dlouhá spjal nás století. Mé opravy ty obdiv budí a nechť i mnohého to studí, já snimis nimi počnu od dětí. 38 Toť programem, jenž musí hlásat, že mužem jsem já pevných zásad, jakými celý svět je chud. Ať zvítězím, ať padnu smělesměle, vím, že národ oslaví mne skvěleskvěle, ač stíní mne i mohýmnohý blud. Dnes předním jsem já demokratemdemokratem, zítra třeba klerikálemklerikálem, pozítří zas liberálem, když tučný kyne promněpro mě lup. Mou zásadou osvědčenouosvědčenou, mnohým řádem ověnčenouověnčenou, je povždy ,.Víc„Víc chvalchval, než tup!“ Tak možno, že má sláva vzrůstá a jméno moje znají ústa i ze zapadlé dědiny; leč kdo by chtěl mi státi v cestěcestě, buď z venku, neb pánem v městěměstě, na toho poštvu noviny. Jen jedno časem trápívá mne, sese, až umru, kdo zrodí za mne, by jak já velel národu, neb národ, jenž bez otěží ten udrží se jenom stěží a nezná cenit svobodu. 39
SATYRA.
Hrnul se cestou párek bez křenu jak velká voda. On že jenom kozel bylbyl, ona pouze koza. 40
POLITICKÉ VERŠEVERŠE.
[41]
VÝKŘIK UTLAČOVANÝCH (Z POŠTORNÉ.)
Podivné kouzlo rodná mluva tajítají, z ní zvučí dětství – doba snů a bájí, a hlaholhlahol, kterým zněly rtové matkymatky, v kruh úpomínekupomínek čarovný a sladký nám poutá duši. Zvukem této řeči v nás símě dobra vštípeno, jak předčí nad zaštízáští láskaláska, v niž vědomí se skrylo, tou řečí nejprv hlásáno nám bylo, když dítě, než mu spánek zavřel víčkavíčka, vzývalo s matkou svého andělíčka. Toť nejtklivější z pásempásem, jimiž spředen duch náš i rodný jazyk v outek jeden. Než náruč matčina, ač první budí zvěst tepla, světla v bodré našinaší hrudi, přec pro život by stačila jen zpolazpola, tu práva svá zas nastupuje škola. Jak most, jenž nad proudem dva břehy pojí, bezpečně chodce veda nad příbojipříboji, vln dravých nade srázysrázy, nad roklemi, jak střelka, jež přes šírých moří lemy loď bez úrazu v přístav jistý vodí, tak rodná řeč jest dítěti, v němž rodí se nový svět, když útlým duchem vplove do valné širé říše myšlenkové; neb na výsluní této rodné řeči um jeho zraje, mohutní vždy větší poznání obor lze mu dosáhoutidosáhnouti. 43 Z ní čerpá sílu vždy ku další pouti, až dospěje ku vytčenému cíli, až úkol školy dovršen. Touž chvíli se život opět o své pravoprávo hlásí. A rodná řeč? V žeň zdatnou, plné klasyklasy, teď žene zrno, vseté v duši mladou, tu mluvu, která vonnou se zahradou osvěty zářné seznámila dítědítě, ctí také muž vždy za jedno se cítě se všemi, kdož touže mluví řečí; byť celek jeho vědění byl větší, přec nepohrdá prostým svojím druhem, jsa štítem jeho v života boji tuhém, a vždy i směle znát se bude ku svému lidu, rodné chatě chudé. Ó pomozte nám rodné mluvy chránit oproti těm, kdož ve útrobách ranit nás hodlají; vždyť chtějí odciziti nám děti naše, duši něžné kvítí, otrávit chtějí dechem svojisvojí zlobyzloby, německá lůza – klerikáli blbí, ne ve školu – leč v duchamorné koby nám děti naše chtějí pozavírat, kde rozum jich otupí, kde zmírat a hynout bude láska ku mateři a otci, kde se letmo zpronevěří na tom, co člověku má býti svato; neb kdys budou metat kal i bláto na naši řeč, pavézu to síly; 44 krev naše zvrhne se v plod odrodilý, za čela potpot, za mozol svých dlaní sklídítesklidíte potupu a ba i pohrdání. O pomozte nám hájit mluvu rodnou, dřivdřív než-li dýku do srdcí nám v bodnouvbodnou, odvraťte ránu; bez násilí a mocimoci, neb sprostou lůzu je znaťznát’ takém po ovoci, a úkol ten mi přenecháme jiným! Jde o to, abychom si krovem stinným skráň ochránili před zážehem možným, nuž zasaďte se všichni činem svornýmsvorným – to bez odkladu – o své vlastní blaho; ta hřivna, kterou přispějete, draho se zúročí, zisk sterý bude nésti. Kdo rodnou mluvu miluje a pěstípěstí, zdaž nebe nedá úspěch jeho snaze? My nespějem po krkavců dráze, my nedychtíme cizím statkem vlásti, mi podmaňovat, jařmit, v pouta klásti, jen dědictví své rodné řeči celé zachovati. Vlast jméno vaše zlatem bude tkáti, a pozdnichpozdních věků vděk si zabezpečí, kdo halíř dá na oltář rodné řeči; nuž přistupujte s otevřenou dlaní a v dětech vykvete vám požehnání! 45
SMRT MISTRA JANA HUSA.
Zřím bílý balvan ve stromoví stínu, a na něm zlatá zvěst se skvěje, temně hučí vlny Rýnu, jak hlásaly by dávné děje. – Oj! Znám jej z dálky muže toho, jejž pestrošatý zástup vede; jde zvolna, čtu mu z tváří mnoho i myšlenek i trýzně bledé. On nedbá skřeku, nedbá křikukřiku, lid podivanoupodívanou musí míti, snad vzpomíná, vždyť v okamžiku lze přehlédnouti celé žitížití. Byl jednou čas, kdy slovo jeho smělé se šírou síní ozývaloozývalo, zněl ohlas z mnohé duše vřelé a často též i žárem zaplálo. Sám král jej kdysi příznipřízní ctívalctíval, leč milost trůnu nemá stání i zarachotil bouře příval a římské lůzy znělo proklínání. Vše schvátil kletby dým a plamen a zpupní popi se třásli zlostí, kde pravdu hájí tisíc ramenramen, ni tisíc lží ji nevyhostí. 46 Pak přišly bědy dlouhým řademřadem, sklep byl mu říšiříší, biskupové štvali naň smrad, prach i zimu s hlademhladem, on snesl to a stál pevně jak základ skály. A nyní kráčí v chátry davudavu, jež jest jak orkán rozháraný; v něm vidí i však mnohou drahou hlavu a dává „s bohem“ na všecky strany. Teď stanul; již z hranice jak černá věštba kouř se valí. Jen palte! Tělo zhyne sice, leč duch hlásat bude pomstu v dálí! Náš Huse! Ctí je tvoje hana; z tvé koruny jde větší záře než z té, jež zdobně sformována nám vrhla tě do žaláře! Můj lide český! Lide drahý, hle jak se svět a doby měnímění, kde jsou Tvé staré víry dobré mravy a kde tvé čestné pevné předsevzetí? 47
NAŠE VLAST.
Na strážístráži stále,stále jak vojín na vedetěvedetě – má drahá vlasti – chránit budeme tě, ať vrazi brojí, ať si hučí hromhrom, my neustanem v svatém díle tom. Proud nadšení nám nikdy vyschnout nesmí v nitru; nám k šťastnějšímu hvězda svítí jitru a národ, který Žižka k slávě ved – ten nepokoří ni za celý svět. Než jedno na paměti mějme přece: zradu – tou pouze kles’ by národ Husů – Poděbradů, když opustí nás bratří svorný duch – jinak nemuž’ ni sám vekývelký bůh. *
48 *
Vlast naše velká mohyla, kde čackých dědů popel skryt; po celá děsná století ji osud nemuž naplnit. Ó nevzbuďte hrdinů těchtěch, jež ruka vrahů ubila. Jim povždy baštou byla vlast a vlast též jejich mohyla. A kdyby osud kázal dnes hrob znovu pro nás otvírat, my přísahejme pospolu jak oni slavně umírat. 49
RODNÁ ŘEČ.
Rodná řeč, rodné zvukyzvuky, ten jazyk roditelů mých, jimž vyjadřovat dětství muky, jsem uvyk’ radosti a smích mne s prvým zdravil políbením, v něm počínal jsem blahobyt, v něm večer po úsvitu denním mně prvních zkazek prokmit’ svit. Já povzdálen byl rodné země, já v cizím kraji dlouho žil, řeč cizá zalétala ke mně, zvuk jedinký mi nebyl mil. Jak netrpěliv, v nepokoji jsem toužil oněm krajům vstříc, kde uslyšel bych mluvu svoji a při těch zvucích zjasnil líc. Ó mluvo rodná, v duše hloubí, v mé duši bouřně zmítané, a s Tvým se zlatým zvukem snoubí Aj jak to tváře vítané! 50
VOLNOST.
Já vida lidstva shon a spěch a vida jejíchjejich rozpaky i snahy, jak jdouce za svým, cizí kácí prahyprahy, tu ptám se „Budeš také z těch?“ Což lesk mne křížů stužek láká, co dlouhé služby do zásluh? Můj osud volného je ptáka, jenž poletuje sad i luh. Jsem zrozen v chatě selské známě, otec ukázal mi tehdy již mou cestu vidavida, jak se zmítá v slámě, mně pravil „Ničím nebudiž!“ A že byrokracie pro národ je velké katovstvíkatovství, ničím nebudu a vždy jen hlásat míním volnost, rovnostrovnost, bratrství! E: jf; 2007 51
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hoffmann, Antonín; Klemens, V.
(Nákladem knihkupectví A. Hoffmanna vytiskla knihtiskárna V. Klemense. V Chlumci n. C.)

Místo: Chlumec nad Cidlinou

Vydání: 1.

Počet stran: II + 54