SMRT MISTRA JANA HUSA.

SMRT MISTRA JANA HUSA.
Zřím bílý balvan ve stromoví stínu, a na něm zlatá zvěst se skvěje, temně hučí vlny Rýnu, jak hlásaly by dávné děje. – Oj! Znám jej z dálky muže toho, jejž pestrošatý zástup vede; jde zvolna, čtu mu z tváří mnoho i myšlenek i trýzně bledé. On nedbá skřeku, nedbá křikukřiku, lid podivanoupodívanou musí míti, snad vzpomíná, vždyť v okamžiku lze přehlédnouti celé žitížití. Byl jednou čas, kdy slovo jeho smělé se šírou síní ozývaloozývalo, zněl ohlas z mnohé duše vřelé a často též i žárem zaplálo. Sám král jej kdysi příznipřízní ctívalctíval, leč milost trůnu nemá stání i zarachotil bouře příval a římské lůzy znělo proklínání. Vše schvátil kletby dým a plamen a zpupní popi se třásli zlostí, kde pravdu hájí tisíc ramenramen, ni tisíc lží ji nevyhostí. 46 Pak přišly bědy dlouhým řademřadem, sklep byl mu říšiříší, biskupové štvali naň smrad, prach i zimu s hlademhladem, on snesl to a stál pevně jak základ skály. A nyní kráčí v chátry davudavu, jež jest jak orkán rozháraný; v něm vidí i však mnohou drahou hlavu a dává „s bohem“ na všecky strany. Teď stanul; již z hranice jak černá věštba kouř se valí. Jen palte! Tělo zhyne sice, leč duch hlásat bude pomstu v dálí! Náš Huse! Ctí je tvoje hana; z tvé koruny jde větší záře než z té, jež zdobně sformována nám vrhla tě do žaláře! Můj lide český! Lide drahý, hle jak se svět a doby měnímění, kde jsou Tvé staré víry dobré mravy a kde tvé čestné pevné předsevzetí? 47