SMRT MISTRA JANA HUSA.
Zřím bílý balvan ve stromoví stínu,
a na něm zlatá zvěst se skvěje,
temně hučí vlny Rýnu,
jak hlásaly by dávné děje. –
Oj! Znám jej z dálky muže toho,
jejž pestrošatý zástup vede;
jde zvolna, čtu mu z tváří mnoho
i myšlenek i trýzně bledé.
On nedbá skřeku, nedbá křikukřiku,
lid podivanoupodívanou musí míti,
snad vzpomíná, vždyť v okamžiku
lze přehlédnouti celé žitížití.
Byl jednou čas, kdy slovo jeho smělé
se šírou síní ozývaloozývalo,
zněl ohlas z mnohé duše vřelé
a často též i žárem zaplálo.
Sám král jej kdysi příznipřízní ctívalctíval,
leč milost trůnu nemá stání
i zarachotil bouře příval
a římské lůzy znělo proklínání.
Vše schvátil kletby dým a plamen
a zpupní popi se třásli zlostí,
kde pravdu hájí tisíc ramenramen,
ni tisíc lží ji nevyhostí.
46
Pak přišly bědy dlouhým řademřadem,
sklep byl mu říšiříší, biskupové štvali
naň smrad, prach i zimu s hlademhladem,
on snesl to a stál pevně jak základ skály.
A nyní kráčí v chátry davudavu,
jež jest jak orkán rozháraný;
v něm vidí i však mnohou drahou hlavu
a dává „s bohem“ na všecky strany.
Teď stanul; již z hranice
jak černá věštba kouř se valí.
Jen palte! Tělo zhyne sice,
leč duch hlásat bude pomstu v dálí!
Náš Huse! Ctí je tvoje hana;
z tvé koruny jde větší záře
než z té, jež zdobně sformována
nám vrhla tě do žaláře!
Můj lide český! Lide drahý,
hle jak se svět a doby měnímění,
kde jsou Tvé staré víry dobré mravy
a kde tvé čestné pevné předsevzetí?
47