Z AMOROVA KOMMENTÁŘE.

Stanislav Popelka

Z AMOROVA KOMMENTÁŘE.
Ó svaté ticho osamělých míst, kdy vzduchem létne jenom svadlý list s prořidlé klenby starých kaštanůkaštanů, já zamýšlen jdu cestou v žlutém písku a v přízni plachých snů pláč fontánů se mísí s hravým smíchem vodotrysku. Co dřív pod stínem jilmů, javorů se rozpřádalo lásky hovorůhovorů, jichž Satyr kamenný byl svědek němýněmý, vše slyšel. Polibky i dívčí smích, on skrýší psaníček byl růžových a za milenci hleděl alejemi. Teď nevíneví, cože mu v síť babího léta jak šedým vláknem vítr hlavu splétásplétá, že ve schůzce je podjeseň a zima, jich sladká psaničkapsaníčka – že zrudlé listílistí, v němž vítr u nohou mu svíštísvíští, on kloní hlavu omšelou a dřímá. 30