FANTASIE ŽIVOTA.
Jak anděl míru záře jitra milá
mne z mojich dum zas jemně probudila.
Tajemný hlas se ozval v duši mojí
a pravil mi, že v svatém tichu rána
ta píseň, jež boly mé zhojízhojí,
je milostným už kouzlem uschována.
Noc probděná v dál prchla z mého nitranitra,
já vyšel ven se vnořit v úsměv jitra.
A kráčel jsem. Kam? Nevěděl jsem ani;
mhly pokrývaly osněžené pláně,
mně zdálo se, že klid se v duši sklání,
když oko patří v roztoužení na ně.
Krok stanul můj na strmém hory svahu –
duch volný hledá novou v snění dráhu.
Však co zde chtěl onon, dítko noci snivé,
v tom poklidu, jenž ve přírodě kolem?
Chtěl život vlít, v to mrtvo zádumčivé,
snad svými sny, či svojisvojí touhy bolem?
CiČi hledal, čeho nedalo mu žití?
kdyžKdyž všecko měl, nuž čeho přál si míti?
A ve myšlenkách zřel jsem v dálku snivou,
kde bílý obzor s oblohou se pojil
a vládl tam kdes posněženou nivou.
31
A kouzlo žití, jež mne k cíli vedlovedlo,
v ráz zdálo se, že v duši mojimojí zbledlo.
A v teskném citu zřel jsem ptáče šedé,
jak usedlo si nízkou na křovinu,
já darmo ptal se, zdaž mne k cíli vede,
vždyť zas jsem cítil žití svého vinu.
Tu z mládí sny mou chorou myslí táhly
a jejich dojmy v struny srdce sáhly.
Ó trpké jest sám sobě světem býtibýti,
když všecko prchá – i co nám milo bylobylo,
i mládí, sny i láska, úsměv, žitížití,
když všecko v dálku stářím ustoupilo.
32