MÉ RODIŠTĚ.
Zde opět vidím krajinku tu blahoublahou,
proud zrajících niv, smavý zlatý krajkraj,
kde v luhu květ se těší milou vláhou,
kde tvrdou cestu má vždy vozataj.
LicLíc bezmračného léta tu siná
se sklání nad obzorem k pásmu hor,
tu v svitu slunce víska je jediná,
tu chudých chátek tmí se valný sbor.
Je v hluši té a pustém smutném tichu,
kde rodný kraj a chudá moje ves,
je veta po úzkosti stenu vzdychu,
poslední neklid z duše mé se vznes’.
Duch svěžejší a prudčej’ v srdce bije
a sladkou, věrou hledíš na ten svět,
vše v duši tvojitvojí novou silou žije,
i naděje i důvěry tvé květ.
Muk, rozmary i pochyb těžké břímě
tu snímá práce neustálé šum
a zas vyskočíš si jednou příměpřímě,
jsi zbaven těžkých, trudných dum.
Sem mezi lid, jenž prostě žiježije, myslímyslí,
jenž od země, jež dobrá jeho máť,
být nechce a není neodvislý,
kde příbuzní žijížijí, chci i já se brát.
Kde v zapoměnízapomnění jsou již mnohá jména
těch, ježjiž prosti byli zášti zlob,
kde těla jich jak zrnka uložena
jsou v země matky lůno, tichý hrob.
10