Dnes fialkový jarní den
a slunko diamanty střásá,
po kraji půvab rozložen,
fialek věkem hledí krása,
kolkolem sype vůni,
v modru skřivan zas trůní.
Ve hradbách města zátiš jest,
tam zřídka zabloudí kdosi,
však krása kolem tichých cest –
svůj závoj ráda nosí
a v polozvadlé trávě
si často sedne hravě.
Tam vezdili dva kameny
do hradby obložené mechem:
tu rytíř – pohled plamenný –
a paní s tajným vzdechem.
Jak dřív, kdy v hrobce byli,
tak zde své dumy snili.
I zdá se, okem kamenným
že rytíři blesk žárný svítí,
že rád by tupým mečem svým
pokosil vůkol kvítí
a jiskry z duše svojí
stál proti škůdcům v boji.
Na srdci jejím kamenném
jak z rány krev fialka zkvétá,
a motýl černý zbloudil sem,
na fialky květ dumný vzlétá;
jak myšlenka by tichá
zdá se, že kámen vzdychá.
Zda kámen vypoví svůj žel?
Aj! motýl od fialky dolů
v kraj náhrobku teď zaletěl,
tam román o rytířském bolu
ve kámen vtesán tvrdý,
rod paní hlásá hrdý.
A že ji rytíř modlou ctil,
že krásu měla, šperky, hrady – –
a přec i kámen bolem nyl,
jenž po smrti kryl její vnady,
jí scházel čarný kvítek,
nemělať paní dítek.
Dnes fialkový jarní den,
a slunko démanty střásá – –
však paní dumá smutný sen;
což ženě platen rod či krása?
Ji za ženu jen světí
čarovný úsměv dětí.