NECTAVSKÉ ÚDOLÍ.
Je ráj to věru! Horské údolíčko milémilé,
jímž podél běží potok čtveračivý
zde onde houštím kryt, kde v roztoužilé
se písně šerem hrouží slavík snivý
a hlučném plesu ptactva motýl hravý
o závod s včelkou oblétá květ smavý.
Je ráj to věru! Nad kyprými břehy,
v nich bujné trsy pomněnek se smějí
a k nebi točí očka plná něhy,
se topoly a snivé olši chvějí
a v listu jejich tiché šelestění
se mísí bzukot včelek a ptáků pění.
Je ráj to věru! Sem i z boží říše
byl jasnolící anděl seslán k zemi;
kam dýchne ten, vše rajským blahem dýše,
kam vkročí, zem se zaskví květy všemi;
kam pohlédnepohlédne, vše zjasní v září skvělé,
ba v očích těch je hvězdné nebe celé.
Je ráj to věru! V prostřed údolíčka
se říčka na mlýn žene jarým krokemkrokem,
mlýn zvučně klape, kol pak vlaštovička
si kořist lapá bystrým nad potokem
a sem i tam se vznáší v chvatném spěchuspěchu,
by nepřilétla prázdna pode střechu.
8
Vítej mimi, Ty milý, tichý kraji!
Vítej mimi, Ty něžný anděle!
Novým žitím zem jak kypí v máji
pestrý květ, kdy luhy postele,
teplým slunkem vše když okřívá
i mé srdce vámi okřívá.
Rád k vám zajdu. Zde jak zašeptají
nad hlavou mi stromky omšelé,
modré zvonky jak mne uvítají
s libou vůní doušky zardělézardělé,
zřím-li jak ta voda pěnivá
šumíc kvapí tamtam, kde přebývá
nevinný ten anděl sladkých bájíbájí,
na sta hned mi srdce prochvívá
a jak mušky světlo oblétají
proud snů zlatých nitro oblévá.
9