KOLEJE
Prostydlé venkovské nádraží,
mlhou mdlé světlo proráží.
Za kolejemi dálka je širá –
a tady umírá víra...
Proč žádný z těch divokých vlaků,
které tu na křídlech ptáků
po kolejích bouří po léta,
nevezme mne s sebou do světa?
Ó, svět je víc, než v kanceláři nuda nezměrná
a večer na nároží ublikaná lucerna,
ó, svět je víc, než dívky s pivoňkami v líci,
karty a hospodské řeči při sklenici.
Dvacet let a červenou čepici mít
a nemoci žádný z expresních vlaků zastavit,
nemoci dát sestoupiti cizí, krásné paní –
ach, to je smutné zaměstnání...
Koleje, to jsou dva zrádní hadi,
úlisně srdce rozteskněné hladí
a při tom zraňují do krve –
nehněvám se na ně po prvé.
14
Jinde život řekou kypí, chvátá,
tady rozlévá se v louže bláta.
Budu trpělivý po dny, snad po léta.
Ale jednou, jednou
křídla se zvednou –
uteču do světa...
15