KOLEJE

KOLEJE
Prostydlé venkovské nádraží, mlhou mdlé světlo proráží. Za kolejemi dálka je širá – a tady umírá víra... Proč žádný z těch divokých vlaků, které tu na křídlech ptáků po kolejích bouří po léta, nevezme mne s sebou do světa? Ó, svět je víc, než v kanceláři nuda nezměrná a večer na nároží ublikaná lucerna, ó, svět je víc, než dívky s pivoňkami v líci, karty a hospodské řeči při sklenici. Dvacet let a červenou čepici mít a nemoci žádný z expresních vlaků zastavit, nemoci dát sestoupiti cizí, krásné paní – ach, to je smutné zaměstnání... Koleje, to jsou dva zrádní hadi, úlisně srdce rozteskněné hladí a při tom zraňují do krve – nehněvám se na ně po prvé. 14 Jinde život řekou kypí, chvátá, tady rozlévá se v louže bláta. Budu trpělivý po dny, snad po léta. Ale jednou, jednou křídla se zvednou – uteču do světa... 15