AJACCIO

Růžena Schwarzová

AJACCIO
Přezrálé pomeranče napadaly do zahrad – za plotem sbírám je očima. Do strání půjdu vonné maquis natrhat. Zelený půlkruh hor, modř vlaje nad nima. Moře a hory, palmy, věčný sníh – vše z modře, zlata je tu setkáno. Rybářské lodě. Barvy, hluk a smích. Vše jménem jediným je tady popsáno... V ulici mrtvé dávno mrtvý dům. Věci, ač mrtvé, tiše hovoří. Čas jak by stál tu, stál – naslouchej mrtvým rtům. A venku vánek bloudí po moři... Jak někdo stále by tu přecházel, tichounce zavzdych, tiše rukou máv. Je mrtev císař, dávno mrtev, žel... Však jeho zem dál tká mu zlatohlav... 38