POZDRAV

POZDRAV
Nejkrásnější, nejmilejší ze všech měst, z dálky tě pozdravuji! Vracím se k tobě ze všech cest, když vichry života dujídují, v myšlenkách často tě objímám – nezapomínám. Blouznivá řeko pod Parkány, proč se jen nehojí staré rány, proč ještě po letech bolí? Já, voják v poli, stojím sama uprostřed vřavy světa – dny, měsíce, léta... Můj život je boj a divoká jízda. Ó, kde je teplo rodného hnízda, kde jsou dva předrahé Stíny? Otcova dlaň, úsměvy maminčiny? Bez domova, raněný, ale volný pták, na okraji cizích hnízd odpočívám, slunce mne ozáří, zastíní mrak, já nežaluji, já si zpívám – protože, ač denně vždy znovu útočím, všecko je mým: vezdejší cesty kamením hrbolaté, jiskřící hvězdy i oblaky rozevláté... 44 Je silné, je odvážné býti sám. Bojuji. Krvácím. Vzpomínám. Polykám slzy a zpívám si vesele – jsem tulačka s hvězdou na čele... Nikdo to netuší, že tiše se vracím, sirá, do památných zdí, v zamlklých uličkách že tiše se ztrácím, po boku bolest, jež bdí, dům známý že zdraví vroucnost má mlčelivá, slzavým zrakem že dívá se, dívá... Ten nejkrásnější, nejvroucnější posílám ti, město, vzkaz: zdravím tvé věže, park se sněhem sedmikrás, zapadlé kouty, domů tvých krajkové štíty, Kotnova profil, do modré oblohy vrytý, uliček zakleté ticho, zvířené v svátečním plesu. Domove, já se vracím a celé srdce ti nesu... Já, neklidu dítě, jež tolikrát prošlo tvou branou, na tebe myslím jak na růži zadumanou. Vzpomínka, ohníček rudý, v duši mi věrně hoří, musím se, musím vrátit z dalekých vzbouřených moří... 45