BAREVNÝ SVĚT
Kdo mne to volá,
kdo mne to volá velitelským hlasem zpět?
Barevný zázrak, přebohatý, slavný svět...
Divoká vůně Korsiky
útočí na chřípí, hlavu mámí –
ó, svět je barevný, veliký,
tak sladko je pod palmami...
Ve světě srdce nestýská si.
Zatočila se mi hlava z tvé divoké krásy,
Korsiko s posněženými horami,
s obřími skalami, s měst orlími hnízdy,
zatočila se mi hlava z té divoké jízdy
po horských silnicích,
– v hlubině zářící moře, ve výši zářící sníh –
jsem chorá
z úchvatné krásy Piany, Monte d’Ora...
Když usínám,
na hrdý tvůj profil vzpomínám,
ó Calvi, na palem tvých ratolesti!
K tobě se tulíc,
procházejíc bludištěm strmých tvých ulic,
hluboko jsem pohlédla do studny štěstí...
Dech Korsiky je omamně sladký –
tulácké srdce, nedívej, nedívej se zpátky...
*
Do noci bezesné
svítí a žhne
můj africký sen:
46
ó, kdo mi pro stesk po tobě dá lék,
záhadné město s vyprávěči pohádek,
s hadači, kouzelníky, zaklínači,
kde bubny a flétny tak podivně pláčí,
kde květy se hrnou přes ploty a zdi?
Růže, jež mi podal neznámý
před tvými branami
dosud se v srdci mi rdí,
smutek tvých oslíků pláče ve mně
a stesk tvých zahalených žen,
ó záhadné město záhadné země...
Divoce teskním za tebou,
sne z Tisíc a jedné noci!
Tvé palmy se kolébají ve snech mých
a vůně růží bouří mé sny,
vzpomínky žhnou a zebou...
Ó Tangere barevný, záhadný,
nikdy z tvé se nevymaním moci –
tisíc a jednu noc chtěla bych býti s tebou...
*
Kdesi, kdesi tiše pluje
Cephée, ohromný, bludný pták.
Ať ji vítr pozdravuje
i slunce a mrak!
Tolik dní byla jsem doma na ní –
vlaje k ní moje vzpomínání...
Svět zněl a duněl jako zvon,
hrdá loď čarovala,
dala mi bílý Lisabon,
47
přístavy s palmami mi dala,
dala mi slávu Afriky,
oceán záře a světla,
úchvatné obrazy Korsiky
jak šperky mi v duši vpletla.
Hahoj! Jaká to byla sláva,
pod českou vlajkou plula loď z modři a běle!
Hahoj! Jak moře když klesá a vstává,
příliv se zdvihal ve dvojím mladém těle...
Opřeni o lodní zábradlí,
hledali hvězdy jsme, v moře jež upadly.
Udeřil vítr do plachet, cit zaburácel.
Kdo z nás víc nabral v dlaně hvězd,
kdo z nás víc ztrácel...?
*
Kdesi, kdesi tiše pluje
Cephée, ohromný bludný pták.
Ať ji vítr pozdravuje
i slunce a mrak!
O její boky vlny bijí,
hrdá loď blíží se k Austrálii.
Hahoj! Můj popěvek bláhový
záchyt se někde v rahnoví.
Pamatuj, srdce, pamatuj,
na dny v máji...!
Junácká Cephée, šťastně pluj
k Tahitskému ráji...
*
48
Jednoho rána
vrátila se zatoulaná
z barevného světa s opilýma očima.
(Co všecko zůstalo za nima!)
Jednoho smutného rána
zlé městu ji vrátilo nádraží.
Smutek ji zajal všedních dní.
A tam daleko moře na břehy naráží,
a tam daleko bílý Lisabon v růžích a myrtách sní,
a tam daleko, kde krásně je jako v ráji,
palmy se tichounce kolébají...
Ó světe,
jako veliká růže sláva tvá v srdci mi kvete,
tvé barvy mi zranily oko
přehluboko.
Kouzelná fata morgano, přelude bílý a zlatý,
jak se utěším, jak se utěším z tvé ztráty?
Divoce teskním za tebou.
Kde jsou tvé majáky, zářící tmou?
Tvá bílá města, tvé palmy?
Ó světe, co všecko jsi dal mi!
Vracím se s růží. Odcházela jsem s ranou.
Díky! A na shledanou!
49