ROZLOUČENÍ
Pro trochu lásky já zradila svět,
pro planých růží zatrpklý květ.
Květ opadal, lásku větry vzaly.
Čekanky, ty to předvídaly.
I vřes se mi nyní vyhýbá,
co milý mne už nelíbá –
já musila jej opustiti,
že neuměl po hvězdách jíti.
Podzim už táhne, zmlká pták,
stín v cestu vrh’ mi bludný mrak,
řeka se divídiví, co se děje.
„Kde je tvůj milý,“ ptá se, „kde je?“
Čekanky očima žalují –
čekanky, ty mne milují.
Ony se také nedočkaly –
proto se na nic nezeptaly.
To bylo tak: náhle vítr táh’,
v polnici zadul na poplach,
bouřlivě strh’ mne do objetí:
„Vrať se už, vrať! svět vzkazuje ti!“
Ohníčku rudý na stráni,
kdo odolá dálek volání?
Pán Bůh buď s tebou, včerejší milý,
naše cesty se rozdvojily.
8
Za sedmerými horami
svět, volnost srdce omámí,
odpusť mi, hochu, odpusť zradu –
svěřím se větru, kamarádu.
Pohádka včera, dnes okovy.
A ty se nermuť, bláhový,
pozemské štěstí jiná dá ti.
Já jsem jak růže na souvrati.
Já nejsem dívka, já jsem pták,
můj domov, ten je u oblak,
jsem houslí hlas, jenž nocí vzlyká –
mně hvězdy, slunce, měsíc tyká.
Jsem motýl, vánek, květina,
jsem duha, spadlá do klína,
a s celým světem kamarádím.
Políbím. Zmatu. Prchnu. Zradím.
Já nejsem dívka, píseň jsem,
jež doznívá někde za lesem –
pro moje lačné srdce vzkvétá
veškerá krása božího světa.
Krásné jsou aleje života,
až hlava z té krásy se zamotá,
jak bys se napil z číše vína.
A já jsem, věř to, nevinně vinna...
9
Včera jsme byli jen já a ty –
já zajatá, ty zajatý –
dnes obejmout už nemám síly.
Potěš se jinde, včerejší milý...
Já nechci patřit nikomu.
Listí už padá se stromů.
Zakopej pod drn mrtvou lásku,
uzavři se světem novou sázku.
Sliboval lživě keř šípkový.
Nermuť se proto, ty bláhový,
v srdci tvém znovu s dechem května
ozve se lásky sladká flétna.
Osudu vděčna já zůstanu
vždy za úsměv i za ránu.
Dík měj za jarní milování!
Jsem tažný pták – ty pán Bůh chrání...
10