Barevný svět (1931)

Básně, Růžena Schwarzová

Diplomatická verze Ediční verze
BAREVNÝ SVĚT
[1] RŮŽENA SCHWARZOVÁ
BAREVNÝ SVĚT
BÁSNĚ
PRAHA 1931
[3] PAVLU LUDIKAROVI JEHOŽ DOMOVEM JEST BAREVNÝ SVĚT
[5]
BOJ
Včera jsem byla děvečka malá, písnička šumná, včera jsem zpívala, včera se smála, holka nerozumná. Šíleným letem běžet jsem chtěla, divoké hříbě jsem byla, sama sebe jsem předháněla – vzpurně jsem žila. Každého jsem svým mládím zpila, jak vítr jarní, když duje – nikomu v světě jsem neublížila. Proč život mi ubližuje? Odrážím rány a vzdorně se stavím, směji se v pláči. Vím to už: život je loupežník dravý – a přec jej mám den ze dne radši... 7
ROZLOUČENÍ
Pro trochu lásky já zradila svět, pro planých růží zatrpklý květ. Květ opadal, lásku větry vzaly. Čekanky, ty to předvídaly. I vřes se mi nyní vyhýbá, co milý mne už nelíbá – já musila jej opustiti, že neuměl po hvězdách jíti. Podzim už táhne, zmlká pták, stín v cestu vrh’ mi bludný mrak, řeka se divídiví, co se děje. „Kde je tvůj milý,“ ptá se, „kde je?“ Čekanky očima žalují – čekanky, ty mne milují. Ony se také nedočkaly – proto se na nic nezeptaly. To bylo tak: náhle vítr táh’, v polnici zadul na poplach, bouřlivě strh’ mne do objetí: „Vrať se už, vrať! svět vzkazuje ti!“ Ohníčku rudý na stráni, kdo odolá dálek volání? Pán Bůh buď s tebou, včerejší milý, naše cesty se rozdvojily. 8 Za sedmerými horami svět, volnost srdce omámí, odpusť mi, hochu, odpusť zradu – svěřím se větru, kamarádu. Pohádka včera, dnes okovy. A ty se nermuť, bláhový, pozemské štěstí jiná dá ti. Já jsem jak růže na souvrati. Já nejsem dívka, já jsem pták, můj domov, ten je u oblak, jsem houslí hlas, jenž nocí vzlyká – mně hvězdy, slunce, měsíc tyká. Jsem motýl, vánek, květina, jsem duha, spadlá do klína, a s celým světem kamarádím. Políbím. Zmatu. Prchnu. Zradím. Já nejsem dívka, píseň jsem, jež doznívá někde za lesem – pro moje lačné srdce vzkvétá veškerá krása božího světa. Krásné jsou aleje života, až hlava z té krásy se zamotá, jak bys se napil z číše vína. A já jsem, věř to, nevinně vinna... 9 Včera jsme byli jen já a ty – já zajatá, ty zajatý – dnes obejmout už nemám síly. Potěš se jinde, včerejší milý... Já nechci patřit nikomu. Listí už padá se stromů. Zakopej pod drn mrtvou lásku, uzavři se světem novou sázku. Sliboval lživě keř šípkový. Nermuť se proto, ty bláhový, v srdci tvém znovu s dechem května ozve se lásky sladká flétna. Osudu vděčna já zůstanu vždy za úsměv i za ránu. Dík měj za jarní milování! Jsem tažný pták – ty pán Bůh chrání... 10
SMUTNÉ LÉTO
Ztratilo úsměv a v ruce mu vadne klas – proč smutné je as? Les zakřiknutě mlčí, zmlk’ i pták. Nerozkvetl ani vlčí mák. Nevodí letos děti na jahodovou stráň, bojí se k němu přituliti laň, řeka šeptá, potok pláče potichu. Kukačce už není do smíchu. Proč nejsou už s námi, jak bývaly dřív kouzelné večery a světlušek div? Zapomenu na lesní pannu na jelenu. Nekmitnou zelené ohníčky v šeř. Smutní jsou ptáci a smutná je zvěř. Proč truchlí, proč vadne léto? Umře nám – nevíte to? 11
S BOHEM, LÉTO...
Paní E. Šilhánové na Orlíce.
Kam odešly laně, proč růžový měsíc zhas’? Proč prchlo léto, proč nedal se uprosit čas? Proč zářící kapradí zhnědlo, proč vybledl vřes? Proč pláčí břízy, proč zesmutněl veselý les? Kdo rudé a zlaté listí větrům dal bouřným v plen? Kdo řece vzal úsměv a jezírek zneklidnil sen? Proč odešla rosná jitra, kouzelné večery? Kdo uzavřel tančící víly na zámky sedmery? Ó cesto do pohádky, do lesů ztemnělých, zda se ti, zda se ti stýská po bludných krocích mých? Hluboká samoto lesů, palouku zelený, pozdravuj plaché laně, královské jeleny! 12
NÁVRAT
Na stole teskní kytka vřesu – básnířka má psát verše a básnířce chce se štkát. To nebyl ulice hlas – ne, to byl výkřik lesů, hle, listí padá, padá a zítra začne v říjnových deštích umírat. Byly tak krásné toulky se psem lesy a poli, bylo tak krásné s podzimem a větrem rozmlouvat, tulačka chtěla by plakat, tulačku srdce bolí, že neuvidí babí léto mezi stromy vlát. Tam venku svátým listím v zamyšlení ryšavý říjen brouzdá se sám a sám. Proč každé ráno probouzím se na kamení, když každý večer na zeleném mechu usínám? 13
KOLEJE
Prostydlé venkovské nádraží, mlhou mdlé světlo proráží. Za kolejemi dálka je širá – a tady umírá víra... Proč žádný z těch divokých vlaků, které tu na křídlech ptáků po kolejích bouří po léta, nevezme mne s sebou do světa? Ó, svět je víc, než v kanceláři nuda nezměrná a večer na nároží ublikaná lucerna, ó, svět je víc, než dívky s pivoňkami v líci, karty a hospodské řeči při sklenici. Dvacet let a červenou čepici mít a nemoci žádný z expresních vlaků zastavit, nemoci dát sestoupiti cizí, krásné paní – ach, to je smutné zaměstnání... Koleje, to jsou dva zrádní hadi, úlisně srdce rozteskněné hladí a při tom zraňují do krve – nehněvám se na ně po prvé. 14 Jinde život řekou kypí, chvátá, tady rozlévá se v louže bláta. Budu trpělivý po dny, snad po léta. Ale jednou, jednou křídla se zvednou – uteču do světa... 15
VÁNOCE
Hvězdy se sypou, andělé hrají na housličky, dítětem raněná žena se stala. Mlčí a hledí na jesličky, jak sto let by k nim putovala. Větvička schnoucí vzdychá po rodném lese, opletlo rány zelené jmelí. Radujme se, veselme se! Všecky rány jednou se zcelí... 16
ÚNOR
Cinká, cinká únor mi do okýnka... V bláznivém, třpytném šatu zatančím, zmatu – Sněženka v lese spinká... Chci věřit zas v pastýřské šalmaje. Tam nelíbej, tam stará rána je! Střevíčkem dupám po bolestném včera. Dnes hvězdy tryskají z šera... Cinká, cinká únor mi do okýnka. Tolik se rolniček bála, kolombina zrazená, malá! Bolest tak pěkně spinká... Předlouhý žila jsem popelec. Smějte se, smějte rolničky přec! Srdcové padly mi karty. Pierote, líbej na rty...! 17
VELIKONOČNÍ
Jaro patří dětem a ptákům. A udiveným čistým zrakům. A svátky s kočičkami v pestrém džbánu. Zakoleduji. Za našimi dveřmi stanu. Šťastna pohladím beránka, jenž v trávě se pase bílý. Pták. Dítě. Alespoň chvíli... 18
JARO
S každým jarem rodí se zbojníci. Mají rozevláté vlasy, chřípí větřící a oči chtivé krásy – místo krve mají plameny, svět touží obejmout rameny. Dějí se s nimi zázraky, s ptáky se důvěrně bratří, divně je dojímají oblaky, strom v květu jim nejvíce patří, pěšiny všecky je volají – smějí se nahlas, pláčí potají. I když jsou už třicetiletí, zasvěcených svátků nesvětí, i když je jim čtyřicet pryč – vlastní svůj kalendář mají: červené jsou všecky dni v máji, vždyť největší svátky jsou na světě, když rozkvete třešeň a petrklíč. 19
POUŤ
Matičko Boží provodovská, tys láskyplná, hodná, hezká, viz, jdou se k tobě přivinouti tvé ovečky o slavné pouti, matičko Boží... Průvodů dvanáct přišlo z dáli, korouhve nad obilím vlály, z Ludkovic, Sumic, z mnohé strany přišli, ó, pohlaď jejich rány, matičko Boží... Každého shlédni na člověka, na ženu, lásky plod jež čeká, na stařenku – věchýtek k pláči – jež v kostele se v koutek tlačí, i na cikánské dítě hnědé, jež modliti se nedovede, matičko Boží... Je tvůj ten šohaj od Vlčňova, jenž plachou lásku v srdci chová, Maryška, která ruce spíná a kvítek máku připomíná, i kluk, jenž s tatíkem sved’ válku, než vyškemral groš na píšťalku, matičko Boží... 20 „Tisíckrát pozdravujem tebe...“ ta píseň otvírá nám nebe a řekou teče z kostelíka, kde tisíc srdcí prosí, vzlyká, kde tisíc srdcí víra sílí – dej, darmo by se nemodlili, matičko Boží! 21
NA LYŽÍCH
Z modra a stříbra je ulit den, hlaholí slunce a sníh – stříbrný lese, stříbrný lese, až k oblakům jsi mne zdvih’! Nad lesem nebe čekankou kvete, hlas ticha slyš vlající, přede mnou, nad mnou vítr letí, u rtů má polnici. Mé lyže sviští, mé lyže se smějí, les zvučí jak stříbrný šíp, srdce a lyže se předhánějí: „Chyť si mne, větře, chyť!“ Šílená jízda mi bere dech, jak rychlík letím, jak pták, tvář má je žhavá a srdce mé smělé – doletím? Předstihnu mrak? Padají slunci růže s dlaní, na sněhu večer krvácí. Modlím se: „Dej, ať jsou statečni v boji tví, živote, vojáci!“ 22
VÍTR
Miluji vítr, protože o dálkách vypráví, protože rozvlní mne praporově – dobrodružným dechem když mne pozdraví, dravě jej vdechnu, slyším a vidím nově. Miluji vítr, protože naše touhy se bratří, vrhám mu otázky a on k nim odpovídá, nese mi závrať z neznáma a vše, co ve světě spatří, barevnou hrou se v obraznosti mé střídá. Miluji vítr, protože jako on jít za údivem toužím, má nejsilnější schopnost je žasnouti, vím, že údivem rostu a proto v údiv se hroužím, drsné a silné krásy života odvážně chci se dotknouti. Miluji, miluji vítr, že všechno občerstvuje, že v něm jako ve mně hřmí nesmírný orchestr–svět, že v něm jako ve mně korouhev odvahy duje, tajemství dálek zvědět a své jim povědět... 23
RÁNO
Bělostná loď je uchystána na cestu do světa – modrá a zlatá jsou barvy rána, vítr loď obletá. Výbojně se stěžně do modra vlaje barevný praporec – poplujem, poplujem ke branám ráje, dálka je krásná věc. Vyhraji – prohraji se světem sázku? Vlna loď objímá. Námořník snědý mi vyznává lásku žhavýma očima... 24
HAVRE
Několik tisíc lodiček a lodí – nezbloudím v tobě, lese stožárů? Černoši s bílými dívkami se vodí. Slunce troubí jásavou fanfáru. Dnešek je váš, zahálející námořníci, kdo vám vytetoval na prsa a ruce květiny? Střelnice. Kolotoč. Houpačky létající. Jak ananas sladká je chuť ciziny. Tady vanou všecky větry světa, opíjí nozdry a hrají se srdcem. Jazz řve. Cizinko, zhasla vám cigareta! Ohromná Cephée, objedem spolu zem. 25
TANGER
Arabe krásný u zubaté kasby, proč se srdcem osud si hrál? Kdo mi to podal červené růže, plamenný pohled mi dal? Bylo to daleko v africkém městě, na dno srdce prsten pad – dar nejkrásnější na bludné mé cestě: někdo se chtěl darovat. Ohnivým bleskem to v dvojí tmě vzplálo – ten zrak byl plamenný slib! Tak mnoho bylo toho – tak málo: Úsměv. Růže. Pohled – šíp... Effendi černý, ten pohled byl sladší než hrozen, než ananas. Celou noc cizince mořský vítr na palubě čechral vlas. Celou noc krvácela sladká rána, kdos po africké lásce prah – – – Loď na cestu dalekou dala se z rána. Sen tančil po vlnách... 26
GIBRALTAR
Jak černé stíny rostou trsy skal. Tu končí svět. Čas jako by tu stál. Pustota, smutek, skličující žár – poušť bez květin a písní – Gibraltar. Město jak z loupežnické pověsti. Ó ruce, vztažené do dálky po štěstí – přesmutné oči roztoužených žen! Ó mládí, uzavřené hradbou vln a pěn...! Skály – a barevný svět za nima. Evropa s Afrikou se tady objímá. Terika Abenzara bloudí stín v kamenném městě bez květin... 27
NA MOŘI
Bílá loď pluje širém po moři. Týden už oči spolu hovoří. Nad střelkou kompasu námořník mladý se sklání. Na lásku myslí, na dobývání. Je krásné přemýšlet o sladké záhubě. Cizinka čítává na horní palubě. Jak vítr rackové loď obletují. Hahoj! Za dobrodružstvím, za láskou pluji... Ospalé moře polil bílý jas. To není nebe, to je záhon sedmikrás. V tlumeném rytmu pracujících turbin něco se rodí, vystupuje z hlubin... Je krásné na palubě ve tmě stát, toužit a toužit, něčeho se bát a do vln kýlem rozbrázděných hledět – je krásné nevědět a přece vědět. Krok mužný skryla hudba turbiny. Dva stíny splynuly teď v jediný. Jižním to v srdci zavonělo jarem. Velký vůz září nad stožárem... 28
JIŽNÍ NOC
Proč jsme se našli? Vždyť jsme se nehledali, můj plavčíku opálený? Jak je náš svět velký a jak je malý! Oceán s chumáči pěny... Hahoj! Jak vlajka na stožáru vlá, jak vichry do stěžní bijí! Námořníku, co vám to v očích plá? Jižní jaro nás zpíjí... Smějeme se, nemyslíme na loučení, vzdáváme se barevné chvíli. Turbiny pracují, moře se pění, majáky zazářily. Měsíc polévá hřebeny vln, loď stoupá a klesá. Hahoj! Dnešek je radosti pln, dnes vstoupíme na nebesa... Na palubě mezi lampiony tančíme tanec okouzlený, v srdcích vlny a zvony. Hahoj! Hahoj! Tvé jsou mé rty, zpívej si, námořníku! Líbej a mlč, líbej a mlč – mlč – místo díků:..! 29
VYZNÁNÍ
Pane kapitáne, musím vám to přece jen povědět, mé srdce pro vás plane, protože jste objel celý svět, protože máte oči jako dvě jiskry zlaté, laskavou tvář a upřímný smích, protože rád se mnou besedujete, protože mne často pozvete nahoru na můstek lodní. Mám vás raději den po dni. Jistě jste nejmilejší ze všech kapitánů, již plují na všech lodích světa, protože dovezl jste nás do Lisabonu, kde voní ananas, zázrak jižního léta. Chtěla bych býti nejmladším důstojníkem na vaší veliké lodi, která se po týdny vlnami brodí, tím rozkošným uličníkem – tím panem Lucienem s krásnýma očima a krásným jménem, kterého máte otcovsky rád – což nevíte snad, že v dětství jsem chtěla být námořníkem? Chtěla jsem plouti kolem cizích měst a perly vozit z dobrodružných cest, 30 zmámena zřít, jak na jevišti světa barevná krása pro mé oči vzkvétá... Ale, žel, kol celého světa nepopluji – ještě si vám na to požaluji, dětský sen že vždycky život zabije. Beze mne, žel, poplujete k břehům Indie... Námořníci jsou volní ptáci – pták odlétá volně, pták volně se vrací a nezná hrůzy klece. Pane kapitáne, až se vrátíte své bludné ze dráhy, přijeďte, přijeďte k nám do Prahy! Slíbil jste mi to přece...! 31
TOPIČI NA „CEPHÉE“
Topiči černí, v hlubině lodní uvěznění, posmívaní, povržení, na vás myslím, sametové tango když zní na palubě uprostřed noci... V třicetistupňovém žáru, co víte o jižním jaru? Nač vzpomínáte, po čem teskníte? Proč bílí vás uvěznili, nevíte? Bezedné bílých je pohrdání – dole je žár, děs hlubin pekelných, dole je žár a nahoře zlaté vlání a dálek hlas a moře modrý smích. Ale vy, uvěznění, nevidíte zelenou vlnu za zelenou vlnou jít, nevidíte bílá města v poledním slunci snít – topiči černí, jste okradeni... Ale v přístavech – hahoj! – tam jste páni! Tam vycházíte na bílý den, protože z otroka muž je znenadání. Po asfaltu bílém jde černý gentleman, (plyšový klobouk a křiklavá kravata – v tom je důstojnost negra a na bídu záplata) 32 jeho jsou ulice, bohaté krámy, kolotoč, střelnice s houpačkami a také, já vím – bar s lacinou láskou a vínem laciným... A potom zas: s bohem, široký světe, plný zářivých krás! Topiči kudrnatí zas zapadnou do tmy a těžce dar světla platí, pot stéká jim po rukou, po tváři a, uvězněni v žhavém žaláři, ničeho nevědí o tom, že moře hvězdami kvete. A kdyby k hvězdám volat chtěli, hvězdy by jim neodpověděly... S bohem, překrásný světe! Jule, chlapče mladý, který den po dni zářící příbory prostíráš na stoly v jídelně lodní a každé ráno vkládáš do váz čerstvé květiny, ty nevinný, (není ti víc, než patnáct let a pleť máš jak vařená čokoláda a za uchem nosíš hořící květ) i tobě je svět pekelnou výhní? Tvé velké oči žalují. Sumatry květe (tak v srdci tě jmenuji), bratříčku strýčka Toma, kde je tvé doma? 33 Tvá hlava je těžká a slabá jsou tvá ramínka – nepláče pro tebe někde tvá maminka, bratříčku můj? Černoši, odpusťte mi žalář svůj – odpusťte nám barevný svět! Odpusťte nám, že flirtujeme a tančíme, že ničeho o vás nevíme – odpusťte nám modré a zlaté chvíle, Charlesi, Bobe, Jule... 34
DĚVČE A NÁMOŘNÍK
Jsem vlajka, rozevlátá touhou, jsem praporek stříbrný. Pojď, chlapče jiskrný! Jsem plachta k vichrům uchystaná – chci vyplout dnes z rána. Ty, máš divoké ruce a divoké rty, vítr tě přihnal z veliké dálky. Kvetu. Chce se mi s mladými bohy války a ty jsi mladý bůh. Nad mořem vyzvání slunce – zvon ze zlata. S nebe padá jaro, vůně hustá. Pamatuješ na můj dluh? Polibek jsem ti slíbila. Teď bych slib ráda splnila, pojď, dej mi svá ústa! Moře letí na zem a já v závrati ve tvou náruč – kdo dřív koho uchvátí? Pojď, nežli tě zavolá dálka! Pokvetem, pokvetem! Krásná, krásná je válka mezi chlapcem a děvčetem... 35
ILE DE FRANCE
Ohromný palác kotví na vodách v líných snách. Mramor a zlato, koberce z Persie řezby ze vzácných dřev Indie, květiny, křišťál zářící – to je celé město, po moři plující –! To bohatí, všecku tu nádheru zaplatí, tisíce pokladů: tennis a zimní zahradu, bazény, herny, taneční sály a jak se všecky ty krásné pokoje jmenovaly – neboť za franků pět smíš na všecku tu krásu pohledět, divit se, závidět... Tu s brilianty dámy, které jedou s mužem nebo samy, chronickou svou nudu vozí do Evropy. Chudý co je nuda nepochopí... A přece ta lady, ten milionář starý je tisíckrát chudší nežli ty, plavčíku Harry, který jak opice šplháš k vrcholu stožáru. Slyšíš znít života fanfáru? Nech ve větru vlasy vlát, křič z plných plic – jsi zdráv, jsi mlád, 36 pro tebe vyzvání tropické slunce všemi zvony... Zamávej čapkou, utrhni svět, pro tebe kvete červený květ – láska! 37
AJACCIO
Přezrálé pomeranče napadaly do zahrad – za plotem sbírám je očima. Do strání půjdu vonné maquis natrhat. Zelený půlkruh hor, modř vlaje nad nima. Moře a hory, palmy, věčný sníh – vše z modře, zlata je tu setkáno. Rybářské lodě. Barvy, hluk a smích. Vše jménem jediným je tady popsáno... V ulici mrtvé dávno mrtvý dům. Věci, ač mrtvé, tiše hovoří. Čas jak by stál tu, stál – naslouchej mrtvým rtům. A venku vánek bloudí po moři... Jak někdo stále by tu přecházel, tichounce zavzdych, tiše rukou máv. Je mrtev císař, dávno mrtev, žel... Však jeho zem dál tká mu zlatohlav... 38
MADONNA COL BAMBINO
Děťátko sladké v loktech svaté paní, ty, z květu květ, na samé duše dno jak jsi mi znenadání umělo pohledět! Ruch ulice, chlad síně – všecko mizí, jsme sami tak: já, s ranou v srdci dobrodružka cizí, tvůj sametový zrak. Ó, vím proč jsi se před století řadou z umělce zrodilo – bys jedno srdce, štvané světa zradou, pohledem spasilo. Už hasne den a já tu ještě stojím, úsměve, nevino! Tvým sladkým zrakem starou ránu hojím, ó bambino! 39
PUVIS DE CHAVANNES:
CHUDÝ RYBÁŘ
Požehnal se a v hlubiny vrh sítě a čeká skloněný, objímá tichem lásky ženu, dítě, břeh jitrem zrosený. V pokoře loví, čeká požehnání pro rod svůj pokorný – nauč mne, rybáři, přijímat vše, co raní, žít uč mne prosté dny! Vím, nepokorné Bůh tvůj nemiluje, má rád jen beránky. Tvůj sladký klid v mou duši sestupuje jak večer s červánky... 40
NA MIHAJLU
Na Mihajlu v podvečerní době odpouštím životu, odpouštím sobě, je jistě sladko spát tu: živote krásný, živote krutý, trnovými šlehal jsi pruty, dnes podáváš šalvěj a mátu... Na Mihajlu v podvečer dnešní ticho je mešní, chvílemi vítr jen šumí v růžích své dumy – na Mihajlu bolesti není, jen mír a utišení... Ty, živý, jenž se zde zastavíš, slyš ševel trav tklivý: zde spí conte Vojnovič pod cypřišemi, usmířen se vším a se všemi, poutník, jenž doputoval... Ty, který putuješ dál, statečně barvy života nos a pros, abys též jednou po bouřlivém chvatu lehnout směl pod cypřiš, šalvěj a mátu, a abys pokojně spal... 41
STESK
Tamaryšky, myrty, nevysílejte vůni, usnadněte mi rozloučení, v roztoužení nevztahujte po mně ruce olivy! Nelichoť se ke mně, břečťane kypivý, ať unesu stesk té hodiny. Beze mne háj oleandrů odkvete! Na rozloučenou co mi řeknete, vavříny? Silenky, pryšce, zachovejte mi vzpomínku! K tobě si, planý ječmínku, jenž chvíš se v maestralu dechu, jdu pro útěchu. Lapadské růže, dech květné vaší sprchy ucítím za tisíci vrchy... Miluji tě, chudá krajino horská, lásku vám vyznávám v hodině rozloučení, hřbitovy mezi skalami, zelené zahrady s palmami, předoucí ženy s tesknotou v lících, oslíci špinaví, utrýznění, již hlasitě pláčete na vinicích, tebe, lapadský ráji, cesto v nebe – ale především tebe, zázraku: veliké, nevysvětlitelné moře. 42 Moře s odrazy oblaků, s úsměvy, vzdory i hněvy, s chocholy vln, s hvězdami majáků, s rybářů, lodníků zpěvy, na kovové modři se zlatými skvrnami, s přeludy plachetních lodí, s přízraky parníků, s dálkami, k nimž lodivod sen vodí, jež lichotně zvou v objetí srdce v plen dané bóře – kdo mne vysvobodí z tvého zajetí moře? Ty jsi mi odvyklo touhu všudypřítomnosti, propusť mne v pokoji, dej mi své ctnosti: svou sílu k odboji, svou šíř i hlubiny, své věčné vření... – – – – – – Tamaryšky, vavříny, nevysílejte vůni, usnadněte mi rozloučení... 43
POZDRAV
Nejkrásnější, nejmilejší ze všech měst, z dálky tě pozdravuji! Vracím se k tobě ze všech cest, když vichry života dujídují, v myšlenkách často tě objímám – nezapomínám. Blouznivá řeko pod Parkány, proč se jen nehojí staré rány, proč ještě po letech bolí? Já, voják v poli, stojím sama uprostřed vřavy světa – dny, měsíce, léta... Můj život je boj a divoká jízda. Ó, kde je teplo rodného hnízda, kde jsou dva předrahé Stíny? Otcova dlaň, úsměvy maminčiny? Bez domova, raněný, ale volný pták, na okraji cizích hnízd odpočívám, slunce mne ozáří, zastíní mrak, já nežaluji, já si zpívám – protože, ač denně vždy znovu útočím, všecko je mým: vezdejší cesty kamením hrbolaté, jiskřící hvězdy i oblaky rozevláté... 44 Je silné, je odvážné býti sám. Bojuji. Krvácím. Vzpomínám. Polykám slzy a zpívám si vesele – jsem tulačka s hvězdou na čele... Nikdo to netuší, že tiše se vracím, sirá, do památných zdí, v zamlklých uličkách že tiše se ztrácím, po boku bolest, jež bdí, dům známý že zdraví vroucnost má mlčelivá, slzavým zrakem že dívá se, dívá... Ten nejkrásnější, nejvroucnější posílám ti, město, vzkaz: zdravím tvé věže, park se sněhem sedmikrás, zapadlé kouty, domů tvých krajkové štíty, Kotnova profil, do modré oblohy vrytý, uliček zakleté ticho, zvířené v svátečním plesu. Domove, já se vracím a celé srdce ti nesu... Já, neklidu dítě, jež tolikrát prošlo tvou branou, na tebe myslím jak na růži zadumanou. Vzpomínka, ohníček rudý, v duši mi věrně hoří, musím se, musím vrátit z dalekých vzbouřených moří... 45
BAREVNÝ SVĚT
Kdo mne to volá, kdo mne to volá velitelským hlasem zpět? Barevný zázrak, přebohatý, slavný svět... Divoká vůně Korsiky útočí na chřípí, hlavu mámí – ó, svět je barevný, veliký, tak sladko je pod palmami... Ve světě srdce nestýská si. Zatočila se mi hlava z tvé divoké krásy, Korsiko s posněženými horami, s obřími skalami, s měst orlími hnízdy, zatočila se mi hlava z té divoké jízdy po horských silnicích, – v hlubině zářící moře, ve výši zářící sníh – jsem chorá z úchvatné krásy Piany, Monte d’Ora... Když usínám, na hrdý tvůj profil vzpomínám, ó Calvi, na palem tvých ratolesti! K tobě se tulíc, procházejíc bludištěm strmých tvých ulic, hluboko jsem pohlédla do studny štěstí... Dech Korsiky je omamně sladký – tulácké srdce, nedívej, nedívej se zpátky... * Do noci bezesné svítí a žhne můj africký sen: 46 ó, kdo mi pro stesk po tobě dá lék, záhadné město s vyprávěči pohádek, s hadači, kouzelníky, zaklínači, kde bubny a flétny tak podivně pláčí, kde květy se hrnou přes ploty a zdi? Růže, jež mi podal neznámý před tvými branami dosud se v srdci mi rdí, smutek tvých oslíků pláče ve mně a stesk tvých zahalených žen, ó záhadné město záhadné země... Divoce teskním za tebou, sne z Tisíc a jedné noci! Tvé palmy se kolébají ve snech mých a vůně růží bouří mé sny, vzpomínky žhnou a zebou... Ó Tangere barevný, záhadný, nikdy z tvé se nevymaním moci – tisíc a jednu noc chtěla bych býti s tebou... * Kdesi, kdesi tiše pluje Cephée, ohromný, bludný pták. Ať ji vítr pozdravuje i slunce a mrak! Tolik dní byla jsem doma na ní – vlaje k ní moje vzpomínání... Svět zněl a duněl jako zvon, hrdá loď čarovala, dala mi bílý Lisabon, 47 přístavy s palmami mi dala, dala mi slávu Afriky, oceán záře a světla, úchvatné obrazy Korsiky jak šperky mi v duši vpletla. Hahoj! Jaká to byla sláva, pod českou vlajkou plula loď z modři a běle! Hahoj! Jak moře když klesá a vstává, příliv se zdvihal ve dvojím mladém těle... Opřeni o lodní zábradlí, hledali hvězdy jsme, v moře jež upadly. Udeřil vítr do plachet, cit zaburácel. Kdo z nás víc nabral v dlaně hvězd, kdo z nás víc ztrácel...? * Kdesi, kdesi tiše pluje Cephée, ohromný bludný pták. Ať ji vítr pozdravuje i slunce a mrak! O její boky vlny bijí, hrdá loď blíží se k Austrálii. Hahoj! Můj popěvek bláhový záchyt se někde v rahnoví. Pamatuj, srdce, pamatuj, na dny v máji...! Junácká Cephée, šťastně pluj k Tahitskému ráji... * 48 Jednoho rána vrátila se zatoulaná z barevného světa s opilýma očima. (Co všecko zůstalo za nima!) Jednoho smutného rána zlé městu ji vrátilo nádraží. Smutek ji zajal všedních dní. A tam daleko moře na břehy naráží, a tam daleko bílý Lisabon v růžích a myrtách sní, a tam daleko, kde krásně je jako v ráji, palmy se tichounce kolébají... Ó světe, jako veliká růže sláva tvá v srdci mi kvete, tvé barvy mi zranily oko přehluboko. Kouzelná fata morgano, přelude bílý a zlatý, jak se utěším, jak se utěším z tvé ztráty? Divoce teskním za tebou. Kde jsou tvé majáky, zářící tmou? Tvá bílá města, tvé palmy? Ó světe, co všecko jsi dal mi! Vracím se s růží. Odcházela jsem s ranou. Díky! A na shledanou! 49
HOVOŘÍM S VĚTREM
Konečně! Tuláku, pojď! Hněvám se, mračím – pospěš si, nevěrníku! Kudy jsi vodil svou loď, zlý námořníku? Však tvému tempu stačím! Vichřice tisíciretá, pověz, co dálka mi vzkazuje, ještě mne miluje? Nauč mne abecedě světa! Pověz, kde všude jsi bloudil, nežli jsi přibouřil k městu? Zlato jsi na břízách loudil a vystýlal jsi jím cestu? Snad řekou do pralesa vústil, snad bouřil jsi zdivené mlází, snad jsi se v zápas pustil s duby na bezdrevské hrázi? Plašil jsi bělostné racky, lehkokřídlý jich druhu? Tuláku, orle, dobrodruhu! Či jsi se proháněl po Bezdrevu, vzpurných vln rozmarný pán, ulevuje svému hněvu, zatím cos k neklidným srdcím byl zván? 50 Snad jsi se brouzdal hlubockou oborou (střehl ji u vchodu dub-otrhánek) – vím, ty pohrdáš zákazy, závorou – bál jsi se vyplašit srny, hrál jsi si na nevinný vánek? Slyš, jako varhany zníš tisíci slavnými tóny, hučí to v tobě jak lesy a zvony, stoupá to v tobě hrdinnými rytmy hor, o jejichž úpatí bil jsi křídly, je v tobě jich pyšná síla a vzdor, bouří to v tobě jarními zřídly, je v tobě šepot milenců, kterým jsi na housle hrál, s nimiž jsi na luční pěšince stál, když doznělo klekání, kterým jsi vložil na hlavu ruce jakoby k žehnání... Chodil jsi radhošťskými loukami? Nebo jsi byl mnohem dál – za nesmírnými vodami jih se na tebe smál? Kovově modré moře viděl jsi za Dubrovníkem? Ach – teď jsi se prozradil vzlykem – viděl jsi cypřiše na Mihajlu? Kde jsi jen nasbíral ty pluky síly, na štíty Tater jež zaútočily, ty nejhrdinnější z králů? 51 Polib mne, ještě – a už leť a životu dones odpověď. Slyš, co mu vzkazuji: Že ho miluji, že jeho barvy nosím s hrdostí, za všecko že mu děkuji: za rány i za radosti, za slzy víc než za úsměvy, protože vím, co každý neví: koho život miluje, toho že bičuje, aby mu rozkvetlo srdce do rudého máku, aby měl pochodně namísto zraku, protože život je vřava a boj a hola! a hoj! Protože život je řinkot zbraní, rány a krásné zmrtvýchvstání, bitvy prohrané, vyhrané, – tisíckrát „ano“ a stokrát „ne“ – ! Vyřiď mu, větře, že to vím, že na to nezapomenu. A proto že nikdy jej nezradím, ale zvítězím v jeho jménu! [52] RŮŽENA SCHWARZOVÁ BAREVNÝ SVĚT BÁSNĚ VYDALO NAKLADATELSTVÍ J. OTTO SPOL. S. R.O. V PRAZE A BRATISLAVĚ, V ROCE 1931. VYTISKLA PRŮMYSLOVÁ TISKÁRNA V PRAZE V ÚPRAVĚ M. KALÁBA S OBÁLKOU J. ŠVÁBA. KROMĚ OBYČEJNÉHO NÁKLADU VYDÁNO 100 ČÍSLOVANÝCH VÝTISKŮ NA HOLLANDU S PODPISEM AUTORČINÝM.
E: pk; 2007 [54]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan; Průmyslová tiskárna v Praze
(Vydalo nakladatelství J. Otto spol. s. r. o. v Praze a Bratislavě, v roce 1931. Vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze v úpravě M. Kalába s obálkou J. Švába. Kromě obyčejného nákladu vydáno 100 číslovaných výtisků na hollandu s podpisem autorčiným.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 56

Věnování: Ludikar, Pavel
(Pavlu Ludikarovi jehož domovem jest barevný svět)