TOPIČI NA „CEPHÉE“
Topiči černí, v hlubině lodní uvěznění,
posmívaní, povržení,
na vás myslím, sametové tango když zní
na palubě uprostřed noci...
V třicetistupňovém žáru,
co víte o jižním jaru?
Nač vzpomínáte, po čem teskníte?
Proč bílí
vás uvěznili,
nevíte?
Bezedné bílých je pohrdání –
dole je žár, děs hlubin pekelných,
dole je žár a nahoře zlaté vlání
a dálek hlas a moře modrý smích.
Ale vy, uvěznění,
nevidíte zelenou vlnu za zelenou vlnou jít,
nevidíte bílá města v poledním slunci snít –
topiči černí, jste okradeni...
Ale v přístavech – hahoj! – tam jste páni!
Tam vycházíte na bílý den,
protože z otroka muž je znenadání.
Po asfaltu bílém jde černý gentleman,
(plyšový klobouk a křiklavá kravata –
v tom je důstojnost negra a na bídu záplata)
32
jeho jsou ulice, bohaté krámy,
kolotoč, střelnice s houpačkami
a také, já vím –
bar s lacinou láskou a vínem laciným...
A potom zas:
s bohem, široký světe,
plný zářivých krás!
Topiči kudrnatí
zas zapadnou do tmy a těžce dar světla platí,
pot stéká jim po rukou, po tváři
a, uvězněni v žhavém žaláři,
ničeho nevědí o tom, že moře hvězdami kvete.
A kdyby k hvězdám volat chtěli,
hvězdy by jim neodpověděly...
S bohem, překrásný světe!
Jule, chlapče mladý,
který den po dni
zářící příbory prostíráš na stoly v jídelně lodní
a každé ráno vkládáš do váz čerstvé květiny,
ty nevinný,
(není ti víc, než patnáct let
a pleť máš jak vařená čokoláda
a za uchem nosíš hořící květ)
i tobě je svět
pekelnou výhní?
Tvé velké oči žalují.
Sumatry květe (tak v srdci tě jmenuji),
bratříčku strýčka Toma,
kde je tvé doma?
33
Tvá hlava je těžká a slabá jsou tvá ramínka –
nepláče pro tebe někde tvá maminka,
bratříčku můj?
Černoši, odpusťte mi žalář svůj –
odpusťte nám barevný svět!
Odpusťte nám, že flirtujeme a tančíme,
že ničeho o vás nevíme –
odpusťte nám modré a zlaté chvíle,
Charlesi, Bobe, Jule...
34