Z království Pohádek, jichž obrys splynul v mlze,
v ráj plul jsem Básníků na lodi Poesie
a v plavbě rozkošné – (té hudby veršů, rytmů!)
zřel zlaté ostrovy a země báječné.
Až jednou vpluli jsme ve přístav skalnatý,
nad nímž se týčil chrám. Tam byl jsem uveden
a šel jsem celé dny po chodbách nekonečných,
pokrytých obrazy, jež měly život snad.
To chrám byl Dějin. Uchvácen jsem zíral
na bohů dlouhý řad a jejich kněží davy,
na králů velikosť, purpurem zářících,
jichž trůny chvěly se nad krve děsným mořem,
na život divoký, jejž žili praotci,
na jejich dlouhý boj i slavné vítězství
nad mocí Přírody, jíž vládli na konec,
na pestré osudy, jež velké myšlenky
musily překonat, než pravdou uznány,
na rovnosť blaženou všech lidí nejstarších,
na děsné zápasy o hroudu, víru, vlasť,
na krutou porobu, v níž padli všichni lidé,
na zpupnosť tyranů, již vládli nad nimi,
na hnusné šlapání všech věcí nejsvětějších,
na rozlet mohutný a krátkou svobodu,
jež bídou končí dnes, snad ze všech nejhorší...
A znaven nesmírně a dojat, rozrušen
tou cestou bez konce a dojmů tisíci,
tou silou mohutnou všech dějů nesčetných
jsem klesl vysílen a usnul tvrdým spánkem.
Však ve snu vířil dál ten chaos bouřlivý,
až zřel jsem najednou jak k jednomu vše spělo –
ku štěstí člověka, ku ráji na zemi,
ku božství Lidskosti ve chrámech národů...!
Sen dlouhý pominul a stál jsem v jitra jasu
na hoře vysoké a dole pode mnou
jsem město nesmírné zřel – město Života.
A k němu vedla cesta úzká, trnitá,
tou jenom přístup byl, kol všude propasť zela.
Však řek jsem: Půjdeš tam a budeš bojovat!
A k nebi v přísaze jsem ruce pozdvihl:
Ty svatá Lidskosti, svůj život celičký já Tobě zasvětím.
Je veliký Tvůj boj, však chci jej bojovat,
v tvém šiku odvážném chci vidět vítězství,
v němž přijde štěstí všech a ráj zde na zemi.
Na božství Tvoje teď já slavně přísahám,
jdu v zápas bouřlivý a nechci ustoupit,
až svatý prapor Tvůj zavlaje vítězně
na horách nejvyšších všech Země království...!