Sto světel ve dvoraně skvěle plálo,
sto srdcí hudbě slouchalo a tálo.
Z dum vezdejších, jež jako těžký spánek
mě tlačily, má duše procitla;
ji probudil a zvedal zpěvný vánek;
sta paprsků kol zlatě zakmitla
jak perutí, jež zvaly: „Poleť s námi!”
I pozvolna mi vzlétal cit i duch
kams ve prostor, kde nad zemskými chrámy
chrám hvězdný čněl; kol jas mně obejímal,
a dole – slyš! čím vlnil se to vzduch?
Tam oceán jak ze sna tiše hřímal,
tam rodily se harmonie divné,
tak úžasné, jak mocí tvůrčí sudby
když v moře dýchne Bůh – a ono živne!
Tak žilo kol a vřelo moře hudby.
Ó zvuků vlnění! Já slyšela
jsem stíny chmur, jak po něm plížily se,
i větru vzdech, když skalám o čela
se šeptmo třel kdes na nehybném myse.
Já cítila jsem, v přetajemném ruchu
jak chvělo se to moře beze hrází,
s ním spolu tušila jsem jeho tuchu,
jež věstila, že lepá bouře vzchází.
I vzešla bouř! Teď vichor zvučných krás
se rozepěl a rozburácel plesně,
dul hrozivě, až rozkoše vjel mráz
mi do kostí, až sevřela se těsně
má slabá pěsť, jak vojín jílec svírá.
Ó hudbo zázračná! Tvá sladká lyra
teď napjala své božské struny z blesku!
Hlas houslí mohutněl a sálal vzhůru,
jak plamenným by šlehal jazykem!
Ty řady smyčců, topící se v lesku,
se zablýskly jak meče nad šikem,
snad meče ohnivé, jež křivdu stráví!
A jako tuby andělského kůru
trub zlatolesklých rykot bojovný
zval v zápas velký pod korouhev slávy –
zval v soudný den, v ten triumf čarovný;
kde láska bude lidské rody soudit,
až ty, kdo spánkem hrobu spali, vzkřísí!
Žas, vytržený jásot, vzlyk se mísí
v té písni obrovské, již slyším proudit;
ta zvučí, svatou vášní rozbouřená,
jak přísaha, již skládá bohatýr,
jak junák výská, jako vdova stená,
hrá jako k tanci, hřmí jak bubnů vír,
jak děvče zpívá, jako zvony zvoní
a sirotkovy těžké slzy roní!
V ní duje buran severního kraje,
v ní dumný nápěv jihu vánkem vlaje,
v ní slunko vychází a zapadává,
však co v ní zaplesá i zanyje,
v tom všem zní jedno vroucí zavolání,
zvuk jeden, jedno jméno: Slavie!
ó Slavie! –
Jak příboj moře v skály
proud písně v silná srdce plemen buší:
Což věčně, bratři rozloučení v dáli,
z té lhostejnosti nic vás nevyruší?
Což marně volají k vám druhů hlasy?
Což Slavie, ta máť, jež na ňadrech
vás všecky tulí, sčítá slzy všech,
a za níž děti svorně meče tasí,
ta obryně, jež třímá nad všemi
svůj mocný štít a činí na zemi
z vás národ velký, nezdolný a svůj:
což Slavie ta věčně bude pouze
snem, písní, voláním – jak hlahol můj,
a vidinou, jež prchá naší touze?! –
Zřím kypět moře, nad ním clony chmurné...
tep srdce chvátá, oko slzy plní.
I dozněly ty slávské rytmy burné
jak modlitba, kol níž se bitva vlní.