Žalm bolesti.
Kam odešli jste, Světci, se svých oltářů,
kam odešla jsi, Panno svatá, bílá,
s tím sladkým synem svým, jenž v oku božství měl,
proč chrámy záře Vaše opustila?
Proč nenalézám tebe, Bože, nyní již
na nesmírném tvém trůně v nebes slávě,
proč něma příroda, z níž ke mně mluvil jsi –
oh, dej mi odpověď, já prosím nedočkavě...
Proč spustl chrám, proč věčná lampa zhasíná,
proč vůně kadidla mi profanní je,
proč nemohu teď kleknout v prosbě pokorné,
proč všedně zní mi chóru melodie...?
Proč místo božství zřím jen zašlé obrazy,
kdo je to u oltáře v pestrém kroji,
kam sladké, zbožné chvění z ňader zmizelo –
oh, – kde to vše...? – A duše má se bojí...
Sám stojím v chrámě tmavém, pustém, studeném,
jen výdech cítím odešlých a kouře svící –
proč uhasla v mém srdci čisté víry zář,
proč nelze modlit se...?
Ó, chvěju se to říci...
19