To ostrov černý jest a pustý jako hrob.
Kolkolem skály jsou a strmí hrozivě.
Uprostřed velký chrám, bez oken, bez okras,
ve mrtvém tichu ční.
Jen brána široká doň vede jediná,
a nad ní psáno je: „Sem všichni vejděte,
kdož jste již ztratili své všechny naděje!“
Já do ní vešel jsem.
Zář rudých plamenů dušeně svítila
ve síni nesmírné pod klenbou vysokou.
A vůně opojná v mé nervy skanula,
dusivá, hřbitovní.
Tam v zadu na konci byl oltář mohutný,
do výše zdvihal se a na něm strměla
postava příšerná, jíž v očích zelených
hrál Smrti úšklebek.
Po stranách její pak dvě stály příšery
v nahotě zhublých těl a očí zvířecích,
a ruce po sobe vzpínaly toužebně:
zášť v zraku divokou.
A pod tím oltářem ležela ubita
Vlasť, Lidskosť, Láska, ty mé sladké symboly,
jež těžce přemohla ta divá příšera
a kalem ztřísnila...
Na měkké podlaze, jež horkem pálila,
jsem viděl tisíce ve změti divoké,
žen bílých přízraky a mužů přízraky
v extasi šílené.
Však horkem udušen a těžkou vůní spit
jsem klesl mezi ně a již jsem zapomněl
na všecko minulé, na čistých záři dnů
a splynul v chaosu.
A pak jsem dýchal zas a vrh se v divý vír,
již odpor poslední prch’ z duše zabité –
však v divé orgii, v té výhni rozkoše
jsem cítil smrti mráz...