V agonii.
Jsem hotov s životem. Co bylo drahé mi,
zmizelo v temnotách a vše mne opustilo.
Vše se mi zhnusilo, mé sny a problémy –
když zřel jsem naposled, že všecko marno bylo.
Poušť zřel jsem spálenou kol sebe bez konce,
trpce jsem súčtoval svůj krátký život celý –
a v žhavé horečce jsem zmíral tichounce,
jen v těle setlelém se nervy ještě chvěly.
A v bídě nejhorší, kdy nejníže jsem kles
a čítal vteřiny, kdy přijde konec již,
před Smrtí příšerou mne schválil divý děs,
jíž dech mě ubíjel, šla pořád ke mně blíž...
A ruce proti ní jsem vztáhl k obraně
a vzkřikl zoufale a silou šílenou:
prchni, Prokletá, v mé těžké hodině –
ne k tobě, tam chci, výš – v tu říši nadhvězdnou...!
Však vzkřik’ jsem do hluše a s mukou nesmírnou
ve propasť prázdnoty se sřítil bezednou...
32