O PRINCEZNĚ Z KAMENE
Byla jedna děva hrdá
z královského plemene;
že se nikdy neusmála,
říkali jí z kamene.
Šla prý jednou s družkou svojí
dolem, který samý květ –
bylo jaro – v slunce záři
plesal, jásal celý svět.
Mladá družka princeznina
byla samý žert a smích:
„Co tu květů, paní vzácná,
uvijem’ si kytku z nich!“
Tvářila se pohrdlivě
děva krásná, stáhla rty:
„Květy polní jsou mně sprosté,
chceš-li, jdi si pro ně ty!“
40
Dívka nové květy zočí,
odolati – těžká věc,
ať si paní trochu sočí,
natrhá si kytku přec.
Rozběhla se mezi květy,
šuká hbitě tam i sem;
což je na tom, když jí smočí
rosa trochu šatů lem.
Princezna však s myslí hrdou,
oči před se upřené,
nepoctila pohledem svým
ani kvítko jediné.
Ať k ní zdvihal mnohý kvítek
v touze tajné oko své –
nepovšimnut zůstal stranou
princezny té kamenné.
Nepohnuta zůstávala
stále chladna její líc;
doufala, že po té cestě
brzy přijde princ jí vstříc.
41
Bohatý princ z dálných krajů
se žezlem a korunou,
který její hrdé mysli
bude jistou odměnou.
Ale král ten nepřicházel,
za princeznou zapad’ dol,
před ní náhle cesta pustá,
ani kvítku zříti kol.
Zachvěje se zklamaná, ach,
princezna, když cestu zří,
dlouhou, smutnou, opuštěnou,
bez slunce a bez kvítí!
Ale družka princeznina
smavě dále kráčí zas –
uvilať si ze vzpomínek
na cestu dál – kytku v čas.
42