MODLITBA
Prchá léto – zeleň vadne, babí léto zdobí plot, v krytu listí uprášeném zlatý ejhle skví se plod. Zralý plod! Ó Bože věčný, než mně jeseň zbrázdí tvář, popřej vložit aspoň jedno dílo vlasti na oltář. 5

NA SMETANOVU „UKOLÉBAVKU“.
Šerem plyne melodie plná kouzla, tajů, dum; kouzlem ztichl zástup celý, hovor, smích i kroků šum. Šerem plyne melodie plná touhy – jaká slast! Melodie duši jímá, v hvězdnou unáší ji vlast! Šerem plyne melodie, dav se modlí – tají dech, sklání se v ní z hvězdné vlasti k lidu svému – pěvec Čech. 6

Z ČESKÉHO RÁJE
Hluboko v lesní tišině, kde duby mlčky stojí, kde mocná svoje ramena v klen kaple tiché pojí, kde slunka pablesk prokmitá, mech zdobí zde, tam kvítí, kde na trávníku hedvábném se čistá rosa třpytí a ptáčků znějí nevinných kde bezstarostné hlásky, tam jednou dávno skanula v mech slza boží lásky. I nevyhasla slza ta v tom tichém, svatém loubí, až podnes kvítků věnec tam prý studni jasnou vroubí. Zde z celé země nejpěkněj prý znějí ptačí hlásky, to že prý hasí žízeň svou v té studni boží lásky. 7

VESELE
Já nechtěl bych být slavíkem a smutně v háji pěti, to radši s volným skřivánkem se k nebi rozletěti. Nač smutně, bolně v háji pět a lidské žely řešit – ach ne, radš volně k nebi spět a ze slunka se těšit. 8

LENOCH
Seděl hlemýžď pod lupenem celý boží den; ve své skrýši, ve svém domku klidný dřímal sen. A když večer rosa padla, podíval se ven: „Kde pak u všech kozlů vězí dneska slunce jen?“ Celou noc pak mudrc koukal na nebeský klen, čekal, čekal, že snad vyjde přece slunce jen. Dlouhou dobu marně čekal, již se blížil den, ve svůj domek tu se schoulil, nehleděl už ven. To si věru nepomyslil starý lenoch ten, k vůli němu temná noc že nezmění se v den. 9

SNADNÁ POMOC
Mnohý člověk naříká si na to srdce své; ve dne v noci klidu nedá, tak že někdy zlé. Srdce svého nebojím se, dobrou radu mám; až mně jednou pokoj nedá, někomu ho dám. 10

DVĚ SESTRY
(Z německého.)
V temném lese stojí kaple, zvonek její den co den vysílá své zvuky jasné k nebes Paní s pozdravem. Když on zazní tichým šerem, umlkne hned ptáčků sbor, stromy zbožně kloní hlavy, ozvěna zpět věje z hor. Na pokraji lesa v chatě k chrámu upírajíc hled sedí žena s hlavou šedou, přes niž slétlo ke stu let. V tmavém lese za jelenem upaluje kněžna v chvat, větrem vlají dlouhé vlasy, trní dere skvostný šat. 11 Sotva první záchvěv zvonku zopakuje blízká houšť, žena z chaty vystupuje, kráčí zvolna v lesní poušť. Také kněžna na své bruně zarazila prudký let; jak hlas zvonku zazněl strání, zanechala lovu hned. – Žena z chaty krokem těžkým kráčí zvolna k chrámu blíž, bez dechu tam před oltářem s myslí zbožnou kleká již. Svadlé rty se pohybují, modlitbičku šeptají, zakalené oči slzou po oltáři těkají. „Maria, Ty Matko moje, uslyš děcka svého hlas, pomoz mi ve trudné bídě, vem mne k sobě, již tu čas“!čas!“ 12 Co se žena zbožně modlí, venku bruna stane již, kněžna vedle ženy kleká: „Matko, dcery prosbu slyš“!slyš!“ Nebes Paní, v krásném ráji vzpomeň si na dítě své, opatruj je v světa boji, dej mu srdce pokorné! Nedej zhrdnout v lesku světa, opustit až musím zem, potom, Matko všehomíra, děcko své si k sobě vem“.vem.“ V kapli zatím dozněl zvonek, kolem ticho velebné – slyšíc povzdech – žena stará s údivem se ohlédne. Zří tu kněžnu v stříbře, zlatě, lekem stranou zabočí, ale paní rámě svoje kolem ženy otočí. 13 Šepce s hledem plným lásky: „Nač se lekáš, sestro má? Pravím sestro, – což nám Matkou není stejnou Maria“?Maria?“ Tiše sestry tisknou ruce, slzou zvlhla obou tvář a dvě perly v oběť stejnou skanou k Matce na oltář. 14

POUTNÍKŮV DÍK
Na paměť ovocnářské výstavky, konané v Třeboni dne 13., 14. a 15. října 1900.1900, školní mládeži věnováno.
Na zahrádce jabloň stojí, stará, vetchá, shrbená, a přec ještě každým jarem v nový květ se odívá. Pod jabloní z drnu lávka, dědoušek sem chodívá, vnoučat řadu dovádivou s sebou k stromu vodívá. Zeptal se ho vnouček malý: „Dědoušku, ty mnoho víš, kdo tu jabloň tady vsadil, oč, že ty nám též povíš?“ Dědoušek jen hlavou kývá, hlavou kývá, vzpomíná, když se děti usadily, vypravovat počíná: 15 „Byl jsem ještě hochem malým, když mi dala matička, abych v sadě na ni čekal, čtyři chutná jablíčka. Sněd’ jsem jedno, druhé, třetí, s čtvrtým jsem si pohrával, když tu s vakem kolem plotu cizí muž se cestou bral. Léto bylo – slunce plálo; pot se řinul s poutníka – „Žízním‚Žízním, hochu – dej mi vody, či zde někde studánka?“studánka?‘ „„Studánka? – to nevím – ale jablíčko zde chutné mám, tři jsem snědl, mám jich dosti, s radostí vám čtvrté dám!““ Přijal poutník malý dárek, chválil si jej, děkoval, pak svou hůlkou okovanou důlek v zemi vyhrabal. 16 Vložil do něj plodu jádra: „Jednou‚Jednou tudy půjdu zas“,zas,‘ pravil mi, „z‚z těch jader vzroste proutek tenký za ten čas. Vrubovat znám proutky, hochu, vroubím ti jej, toť můj vděk, za jablíčko svoje budeš mít zde celý stromeček.“stromeček.‘ Stalo se tak! – Proutek vzrostl, zušlechtěn byl v pěkný štěp – – od té doby, dítky drahé, uplynulo mnoho let! Mnoho přišlo, mnoho zašlo, na mé hlavě sbělal vlas – však tu jabloň každé jaro novým květem zdobí zas. Možná dost, až tělo moje zem už bude přikrývat, že budete pod jabloní ještě na mě vzpomínat. 17 Važte sobě, děti, stromků, vděčně vaše pěstění z jara květem, v létě stínem, v jeseň plodem odmění. Dbejte stromků! až vás v kraji nebude už nikdo znát, bude stromek vámi vsazen ještě o vás povídat“.povídat.“ 18

PSÍ FIALKY
Dobře, děvo, skromnou býti, srovnávají skromnost tvou v světě lidé velmi rádi s milou, vonnou fialkou. Každá skromnost není pravou, mnohá o vůni jen sní, pozor, ať tvá skromnost není fialkou tak zvanou psí! 19

POTOK
Skákal potok po lučině, louka samý květ; skotačil a dováděl si, líbil se mu svět. Mezi kvítky po lučině běhal sem i tam – ze skal přišel a kam půjde to ví pánbu sám. Přišla zima – klekánice, rozkřikla se: „Stát! Musíš se mi, tuláku ty, uličníku vzdát!“ Zarazil se potok malý, zdvihl vzhůru hled; však už cítil, že mu údy tuhý poutá led. Co s ubohým dál se stalo, nemohu říc’ vám – doufejme však, na jaře že poví nám to sám. 20

MĚSÍC
I.
Kdo ví, zda hvězdičky v nebeském kraji rády svůj měsíček tak jak já mají. On v okna hledí nám, způsobu neví, přec se však nehněvám, že na mne hledí. Když se naň podívám, vždycky se směje, často si myslívám, co se s ním děje. Mnohdy mrak přelétne přes jeho líce, myslím si, jistě jej neuzřím více. Však co to? Hledím jen po krátkém čase, z mraků ven vyhlédne – – směje se zase! 21 II.
Jen počkej, šelmo měsíčku, už nemám rád tě víc! kdos dal ti pro mne hubičku, tys nevyřídil nic. Ó spolehlivý poslíčku, však já tě dobře znám! Tak sladce špoulíš hubičku, žes smlsal pusu sám? III.
Měsíčku, příteli, nač pak se skrýváš – viď, že se za mraky s hvězdičkou líbáš? Za mraky zíval jsem, tak mi to přišlo – děvčata líbati z mody už vyšlo! 22

NA DOBU
Minula doba radosti a skromnosti a štěstí, už není volno květině, když v poli musí kvésti. Teď jenom každá v skleníku se skvíti chce a vznášet, ač nutí ji tam tajit dech a věčné horko snášet. 23

NESKROMNÁ
Z večera za šera každinký den hledívám z komůrky do noci ven. Hledívám, toužívám, ach, sladký stesk! proč já tak ráda mám hvězdiček lesk? Pravil mi měsíček, zvážněv svou tvář: „vyber si jediné hvězdy už zář; ke všem ty hvězdičkám zdviháš svůj hled, vyber si jedinou pro život hned.“ Nač bych já volila hvězdičky své, hledím-li na nebe, všechny jsou mé! 24

OSUD
Ach, co tu světel na nebi se v ladnou klenbu pojí! A přec tak mnohý nadarmo tam hledá hvězdu svoji. Je mnoho hvězdic na nebi, však více duší v dolu. Dal proto bůh prý srdcím dvoum vždy jednu hvězdu spolu. A teprv, když na pouti své se srdce s druhým sejde, tam na obloze v kráse své jim jasná hvězda vzejde. 25

SKROMNÁ
Ty můj pane na nebi, smutné je to žití, musí-li tak každý sám svojí cestou jíti. Ty můj pane na nebi, hleď, chci skromnou býti, nech mne s tím mým miláčkem jednou cestou jíti. 26

MRÁČKY
I.
Kam jen ty mráčky spěchají tak bez oddechu stále? Po jasném nebes blankytě se tiše nesou dále. Hned mají víly podobu, jíž vlasy větrem vlají, hned zas si rybky rozmilé ve vlnkách luzných hrají. Hned z domků hory vznikají a z květů – dívčí rety, i jeví oku mému se tak mnohé cizí světy. Tak mnoho divů duše zří, jen škoda, že vše hyne, když větřík zlehka zavěje, že v páru všechno splyne. 27 II.
Robí si větříček kouzelné hrady, hory a údolí, květy a sady. Z obláčků bělavých jak když si hraje, divoucí staví si – kouzelné ráje. A tak i duše má v červánků záři co chvíli uhlídá drahou jí tváři. Duše má v oblacích zámky si tvoří, jedním však pohnutím osud je sboří. Žel, ach, že všechno, co milé, mi hyne; za dobou uprchlou slza má plyne. 28

NEPOKOJ
Kolébá se, kolébá, lodička mé lásky, vítr si s ní pohrává, čeří vlnky – vrásky. Kolébá se, kolébá, po přístavu touží, v dáli šedé, modravé, černí ptáci krouží. Kolébá se, kolébá, duši tesknost jímá, mnohá loďka zbloudilá v temné hloubi dřímá. 29

A PŘECI
Dokud ještě jedna hvězda v modré výši jasně plane, dotud duše moje věřit, dotud doufat nepřestane. Kdyby se ta nebes klenba tíží mraků provalila, mohla bych já teprv věřit, že má láska marnou byla. Osud divný – nebes klenba do mraků se zahalila, přišla voda, přišla divá, ta mou víru odplavila. 30

***

Má touha všechna usnula Má touha všechna usnula
kdes v koutku srdce tmavém, teď marně hledám radostí v tom světě jindy smavém. Já nevím, co se, bože můj, v těch ňadrech mojích stalo; mně prázdným zdá se celý svět – v něm poesie málo. Bez melodie ptáčků zpěv, bez barvy, vůně, květy, – bez svatých tajů, zázraků ty cizí hvězdné světy. Už netoužím se rozletět tam v dálku jak to ptáče; už ani pro tu lásku mou mé srdce nezapláče. Má píseň všechna zapadla v kout srdce kamsi tmavý – a marně se mne tážete, co teď mne ještě baví! 31

***

Což opravdu je marno vše? Což opravdu je marno vše?
Jen stesk se v duši kloní! A píseň má snad nikdy už, ach nikdy nezazvoní! Já nevěděla sama to, že tak tě ráda měla má duše, že jen pro tebe ta píseň její zněla. Teď pryč jsi, pryč – já nepláču ni jednu slzu bledou, neb s tebou prchly slzy mé i písně v dálku šedou! 32

PO PRVNÍM PLESE
Pravila babička před prvním plesem: „Pozor dej, blouznivé vnoučátko! Nenajdeš v sále ni zlata, ni pravdy, vše to jen jalové pozlátko!“ Divná věc, babičko, vy jste se pletla, vy jste se mýlila drobátko!“drobátko! vždyť jsem tam, babičko, proč jste to řekla? nenašla ani to pozlátko! 33

MATIČKA
Letí ptáče popelavé od černého lesa, nemůže ach doletěti, křídelko mu klesá. Ó jak teskno ve přírodě, obloha tak nízká, nehne se ni brouček v křoví, nad lesem se blýská. A to ptáče popelavé přeci dále spěje, těžkým vzduchem jeho hlásek tesklivě se chvěje. Tesklivý je ptáčka hlásek, smutný tak a kusý, třeba křídlo umdlévalo, přeci dále musí. Ví, že v křoví nad potokem na zelené sněti na matičku v hnízdě čeká čtvero drobných dětí. 34

DUHA
Proč’s též Bože nerozdělil celé modré nebe, aby z lidí každý dostal kousek sám pro sebe? Kam jen by to zlaté slunce lásky pak se dalo, které dosud všechny stejně hledy svými hřálo? Vzkleň, ó Pane, přes oblohu celou jasnou duhu, na důkaz, že v žití držet druh má věrně k druhu! 35

VZDECHY – BUBLINY
Dělají se bubliny na studánce hladké; proč ty stále povzdycháš, děvče moje sladké? Poklopený džbáneček v studni dole leží, když se pohne, bublinka z něho vzhůru běží. Jak ta prázdná nádobka srdce v ňadrech strádá, když se pohne za vzdechem, vzdech se vzhůru vkrádá. 36

TOUHA
Je touha divné stvoření, ta uspati se nedá; ve světech hvězdných, vzdálených tak často něco hledá. V těch hvězdných světech vzdálených, tam ale marně bloudí – je jinde, jinde touhy cíl, má duše sama soudí. Proč stále ten můj smutný zrak se k hvězdné výši zvedá? vždyť duše moje na zemi jen věrné srdce hledá. 37

Z JARA
Přes pole, přes luka slunéčko plaje, po jarní travěnce zlehka si hraje; tam pak, kde nejteplej slunéčko hřeje, malinký kvítek se pod listem chvěje. Ve staré hnízdečko u našich vrátek přilétl ptáčínek dneska nazpátek; v hrdélku první mu zazněla strunka, první prý vítala paprsek slunka. Na poli žlutavém slunko se třese, k modravé obloze ptáček se nese: vysoko ve vzduchu o slunku zpívá, že prý se pod listem s kvítečkem líbá. 38

MÁJOVÝ DEN
Vytáhlo slunéčko babičku z chýše, bylo to v teplounký májový den, na pažit pod lipou usedla tiše, přivřela oči i sklížil je sen. Vylezli ze skulin broučkové hbití, včeličky vylétly z úlů svých ven, pavouček pracoval na svojí síti, bylo to v teplounký májový den. Usnula babička pod lipou v sadě, na čelo vrásčité spadl jí květ, zdálo se babičce v zelené trávě, kolem že rozkvetl, omladl svět. Nad hlavou lípa vždyť kvetla jí zase, babičce blažený vrátil se sen o štěstí, o lásce v májovém čase, právě v tak teplounký májový den. 39

O PRINCEZNĚ Z KAMENE
Byla jedna děva hrdá z královského plemene; že se nikdy neusmála, říkali jí z kamene. Šla prý jednou s družkou svojí dolem, který samý květ – bylo jaro – v slunce záři plesal, jásal celý svět. Mladá družka princeznina byla samý žert a smích: „Co tu květů, paní vzácná, uvijem’ si kytku z nich!“ Tvářila se pohrdlivě děva krásná, stáhla rty: „Květy polní jsou mně sprosté, chceš-li, jdi si pro ně ty!“ 40 Dívka nové květy zočí, odolati – těžká věc, ať si paní trochu sočí, natrhá si kytku přec. Rozběhla se mezi květy, šuká hbitě tam i sem; což je na tom, když jí smočí rosa trochu šatů lem. Princezna však s myslí hrdou, oči před se upřené, nepoctila pohledem svým ani kvítko jediné. Ať k ní zdvihal mnohý kvítek v touze tajné oko své – nepovšimnut zůstal stranou princezny té kamenné. Nepohnuta zůstávala stále chladna její líc; doufala, že po té cestě brzy přijde princ jí vstříc. 41 Bohatý princ z dálných krajů se žezlem a korunou, který její hrdé mysli bude jistou odměnou. Ale král ten nepřicházel, za princeznou zapad’ dol, před ní náhle cesta pustá, ani kvítku zříti kol. Zachvěje se zklamaná, ach, princezna, když cestu zří, dlouhou, smutnou, opuštěnou, bez slunce a bez kvítí! Ale družka princeznina smavě dále kráčí zas – uvilať si ze vzpomínek na cestu dál – kytku v čas. 42

BÍLÝ KVĚT
Teče potok, šumí, bublá přes oblázky v širý svět, skáče, šepce, na svých vlnách v dálku nesa bílý květ. Nespěchejte vlny v dálku, jest mé mládí onen květ, co vy jednou odnesete, nenavrátíte už zpět! 43

ZA JITRA
Vchází v dáli nové jitro – Bože, zlatá slunce líc! Vzlétl ptáček do blankytu, letí vzhůru slunci vstříc. Otvírá svůj kalich vonný, s rosou sladkou slunci květ, a to slunce rosu pije, líbá kvítka vonný ret. A mé srdce – pavouk tmavý, temné chmury spřádá v síť, zda se jemu zdaří do ní trošku slunce zachytit? 44

VODNÍK
Často mi má dobrá máti za večera taje už co děcku vyprávěla o vodníku báje. Na rybníce, na jezeře, roztahuje sítě, čeká, číhá, dolů stáhne nepozorné dítě. Často prý jsou hochů oči jak studánek lůže, které děvče se v nich shlíží, utonout v nich může. Nechci tobě, švarný hochu, dlouho v oči hledět, zdálo se mi, že v nich vidím hastrmana sedět! 45

V PODZIMU
Mně jest, že se vloudila láska v mé srdce – jak v podzimní den pod tichou jabloní v sadě do duše pokojný sen. V mé srdce se vloudila láska, já nevím kdy, kudy a jak, však cítím to, zlehka že pučí, že blaží a těší mne tak. V mé srdce se vloudila láska, jak na podzim slunéčko v kraj, když listí už žloutne a padá, já na vonný vzpomínám máj. 46

JINÁ
I.
Smutno je mi, smutno, v tom srdéčku mojím, není pro ně těchy, nevím, jak je zhojím. Kdyby rostlo v světě potěšení pro ně, zapřáhla bych ráda čtyry vrany koně. Čtyry vrany koně, sama šla bych taky, až by vzácné býlí našly moje zraky. 47 II.
Dvě studánky jasné znám já v tichém loubí, koření prý vzácné roste v jejich hloubi. Studánky ty tmavé to jsou oči tvoje, v nich prý roste těcha pro srdéčko moje. Pro srdéčko moje, těžké jako kámen, co je všechno platno, když v nich jiná pánem. 48

OKO ČERNÉ – OKO VĚRNÉ.
Oko černé bývá věrné, stará praví zvěst – a já, věřte, přísahat chci, že to pravda jest. Jedno oko bývá věrné, ale že jsou dvě, snadno každé z obou druhů jiné věrné je. 49

POZOR, HOCHU!
I.
S dívčím srdcem nezahrávej, je to divné zboží, křehké jako ptačí vejce ze hnízdečka v hloží. Chceš s ním hráti, je tak malé, osud z toho těží, než si myslíš, rozbité, hle, u tvých nohou leží. Co pak slz tu a co bolu pro zábavy trochu – útlé srdce křehké zboží, nehrej si s ním, hochu! 50 II.
Srdce dívčí divné zboží, neradno s ním hráti, není míč, když vyhodíš je, že se k tobě vrátí. Jest jak ptáče – třeba ruku pootevřít trochu – frr! už ptače dále letí, dej si pozor, hochu! 51

BA NE!
Ty’s myslel, že pláču? A pro tebe snad? Ach ne, to jen s jabloně lísteček spad’ a s druhého lístku pak rosa – se zdá – a ty jsi už myslel, že slza to má! Že rosa to není? – Hle vodojem tam, z něj vítr snad zanesl krůpěj až k nám; spíš bez mráčku rozprší nebe se klen, než pro tebe uroním slzičku jen! Spíž za mrazu roztaje rampouch, ó věř, a na zimu vykvete růžiček keř, než prozradí jediná slza ti má, že ty’s mi byl milejším, než tobě já! 52

VÝJIMKA
Mám já hocha jednoho, milého a hodného, hezký je, že v celém světě rovného mu nenajdete. Tváře hladké, pohled černý, div všech divů, je též věrný. To však, aj hle, bílou vránu: že je jenom – z porculánu! 53

POVĚST O SLAVÍKU
Byl pěvec mladý – vsadil svět mu v srdce krutou ránu, i přišel smuten zaklepat hned na klášterní bránu. Byl dobře přijat – vysvěcen, však brzy poznal chybu – on pěvcem byl, leč chtěli mít tam z něho němou rybu. Ó jaký žel, mít v duši stesk, mít srdce plno touhy, a nesmět nic než žalmy pět po celý život dlouhý. Tož jaký div, že pěvec chřad’, až dochřad; – jednou k ránu jej doprovodil bratrů sbor tam za hřbitovní bránu. 54 Jej zakopali v chladnou zem, však pověst tvrdí stále, ty písně v srdci mnichově že ještě žily dále. Že se to srdce vzbudilo, dvé lehkých křídel mělo, co ptáče z hrobu temného si v lesy vyletělo. Teď zpívá často v podhradí co smutné šedé ptáče a mnohé oko v celi své s ním v touze pozapláče! 55

SLAVÍK
Tobě lépe, můj slavíčku, na zelené sněti, tobě lehko, můj slavíčku, v šumném háji pěti. Tobě lépe, můj slavíčku, tobě dal Bůh křídla, ve tvé malé hrdlo vložil jemných písní zřídla. Kdyby’s věděl, můj slavíčku, co jsou lidské tísně – nemáme my tvoje křídla, ani tvoje písně. Kdyby’s věděl, můj slavíčku na zelené sněti, jak je lehko o souženích lidstva snivě pěti! 56

NEVDĚK
Stěžoval si synek mladý hladě otci vous; „Chtěl jsem psíku sousto dáti, ale on mne kous!“ Přikývl si otec, trpký úsměv zbrázdil líc: „Chtěl jsem lidem dobře činit, kouslo mě jich víc!“ 57

SKŘIVÁNEK
Dobře jsi, skřivánku, dobře jsi volil, že jsi si v oblacích místo své zvolil. Duše tvá, prosáklá tím božím jasem, mile k nám promlouvá čistým tvým hlasem. Pod slunce zářivý štít vzhůru spěješ, o svaté pravdě tam v oblacích pěješ. Dobře jsi pro svůj zpěv místo to zvolil, níž by tě dávno byl svět lživý skolil. 58

HRDINA
Velký je svátek dnes, slavně se zvoní, z kostela k náměstí hrne se vše; uprostřed náměstí z květin je oltář, pod širým nebem to dneska je mše. Jako lid vášně své – tlumí své hlasy kapela, jindy jež vířívá jen – slavnostní chorál se k nebesům nese, lidé se modlí – dnes slavný je den. Uprostřed věřících, nedbaje slávy, najednou pejsek se maličký vzal, co je mu po knězi, kadidla vůni, on se tu kurážně štěkati jal. Lidé jej zahání, pobožnost ruší, strážníka na konec na pomoc zvou, strážník ten dupe a hrozí mu šavlí, pejsek však kurážně dál vede svou. 59 Teprv když doštěkal – za dobré uzná ohon svůj stáhnout a sám odtud jde; jistě se domnívá – musím se smáti – prvním že dneska byl hrdinou dne! Bohužel, po vlasti mnoho je lidí, ducha jimž svatého dar nebyl dán, jako ten pejsek si zaštěknou rádi a pak si pomyslí: to jsem dnes pán! 60

PAMPELIŠKY
Pampelišky, pampelišky, jak mne srdce bolí, když vás vidím vykvétati na tom našem poli. Pampelišky – sliby lásky, brzy po nich veta; první větřík rozfouká je do všech končin světa. Mnohdy větru sliby lásky nedočkají ani – sfouknou je dřív ústka krásná v smíchu, žertování. 61

MOTÝLEK
Aj, zbloudil pestrý motýlek sem ke mně v loubí skrýš, ne, nechci pel tvých křídel střít, zas dále letět smíš! Hle, jak ten motýl, hochu můj, i ty jsi zbloudil as, když’s ke mně přišel – brzy už, viď, odletíš mi zas? Ne, nepřísahej! – Vždyť to víš, mne těší láska tvá, tak jak mne těší bílý květ, ač taky uvadá. Mám ráda slova lásky tvé, jak sedmihláska zpěv, jímž potěšiv nás odlétá, a jaký proto hněv? I je mi, hochu, láska tvá co v podzim slunka svit – mne těší, těší, třebať vím, že nejde zachytit! 62

BŘÍZA
Nad studánkou nakloněnu štíhlou vidím břízu, bílá kůra proťata je, z kmene vzali mízu. Nad studánkou nachýlena bílá bříza vadne, s větví občas do pramene rosa – slza spadne. Děvu vídám nad studánkou státi – mladou břízu – vadne, že jí lásku berou, srdce sladkou mízu! 63

***

Což opravdu je marno vše? Což opravdu je marno vše?
Jen stesk se v duši kloní! A píseň má snad nikdy už, ach nikdy nezazvoní! Já nevěděla sama to, že tak tě ráda měla má duše, že jen pro tebe ta píseň její zněla. Teď pryč jsi, pryč, já nepláču ni jednu slzu bledou, neb slzy, smích i písně mé, vše odletělo s tebou! 64

***

Má touha všechna usnula Má touha všechna usnula
kdes v koutku srdce tmavém, teď marně hledám radostí v tom světě jindy smavém. Já nevím, co se, bože můj, v těch ňadrech mojích stalo; mně pustým zdá se celý svět – bez poesie jaro. Bez melodie ptáčků zpěv, bez barvy, vůně květy – bez svatých tajů, zázraků, ty cizí hvězdné světy. Už netoužím se rozletět tam v dálku jak to ptáče; už ani pro tu lásku mou mé srdce nezapláče. Má píseň všechna zapadla v kout srdce kamsi tmavý a marně se mne tážete, co mne teď ještě baví! 65

PABĚRKY
I.
Že svět teď pln je básníků, tak často se mi zdálo, a přeci každý naříká, jak poesie málo! II.
„Ó ti lidé, lidé zlí!“ mnohý člověk říká. Pováží však, že co dí, též se jeho týká? III.
Pravíš, že mužové všichni jsou stejní? mnozí zas tvrdí, že pravda to není. Stejní? tu na odpor narazíš tuhý, jak pak – když jeden je horší než druhý! 66

NA CESTU
Verše moje, drobní ptáci, ponejprv svůj zkouší let, zdali cítí v křídlech sílu v širý svět se rozletět. Chutě vzhůru, verše malé, není třeba vám se bát, mám prý v světě trochu přátel, snad vás někdo přijme rád. Jistě však mí nepříznivci budou s vámi radost mít, přisvědčí si spokojeně, že jste mohly lepší být. 67 OBSAH:
Modlitba5 Na Smetanovu ukolébavku„Ukolébavku“6 Z českého ráje7 Vesele...8 Lenoch9 Snadná pomoc10 Dvě sestry11 Poutníkův dík15 Psí fialky19 Potok20 Měsíc21 Na dobu23 Neskromná24 Osud25 Skromná26 Mráčky27 Nepokoj29 A přeci...30 Po prvním plesuplese33 Matička34 Duha35 Vzdechy-bubliny36 Touha37 Z jara38 [69] Májový den39 O princezně z kamene40 Bílý květ43 Za jitra44 Vodník45 V podzimu46 Jiná47 Oko černé – oko věrné49 Pozor, hochu!50 Ba ne!52 Výjimka53 Pověst o slavíku54 Slavík56 Nevděk57 Skřivánek58 Hrdina59 Pampelišky61 Motýlek62 Bříza63 Paběrky66 Na cestu67
E: jf; 2007 [70]